Po totální depresi, která ovládla zdejší fotbalové obecenstvo těsně poté, co jsme se zhroutili na mistrovství světa, kterýžto kolaps později podtrhly a dosečetly výsledky našich zástupců v Lize mistrů, nastala opět doba českého skákání. Naši fotbalisté, jako "pokropeni živou vodou“, abych užil oblíbeného klišé sportovních komentátorů, v tvrdém souboji porazili Wales a v exhibičním představení poničili slovenské sebevědomí.
Už jsme zase nahoře! Králové Nedvěd a Poborský jsou mrtvi, nechť žijí králové Sionko a Lafata! Svěšené usoužené hlavy fanoušků zvedly se v hrdém gestu. Nemluvme nyní v přísně fotbalových ohledech: jeden vynikající výkon hráče neznamená, že v něm setrvá i v časech příštích, kvalita posledních reprezentačních soupeřů nebyla zas tak oslňující, navíc první gól Welšanům jsme vstřelili ze zřetelného ofsajdu. Navíc existuje prastaré úsloví, podle něhož jedna vlaštovička jaro nedělá, což platí i o dvou těchto ptáčcích.
Zajímavější je spíše připomenout si slova profesora Václava Černého o tom, že český národ charakterizuje velký elán a nadšení v okamžicích, kdy se daří, ovšem také následná neschopnost či nechuť dovést to daření vytrvalostí a houževnatostí do definitivně dobrého konce. Vědec a politik Černý tuto tezi nevytvořil, pouze ji přesně a kriticky zformuloval na základě mnoha podobných dílčích charakteristik místní komunity osobnostmi zdejšími i zahraničními.
Ano, pohybujeme se zde, v zemích Koruny české začasté ve skocích a pádech, připomínajících pověstné posvícení a následné střevní potíže. V okamžicích euforie skáčeme coby vítězní a nepřekonatelní Češi, kteří světu ukazují cestu: koukněme na nás, jsme malí, ale šikovní! Pak zjistí občanstvo, že je konec hopsání a začíná období usilovného a namáhavého setrvávání a budování, či dokonce obrany vyskákaného. A výsledek: deziluze, ba znechucení. A přijde-li první porážka, následuje totální depka. S ní souvisí definitivní poznání, že svět nás zase nepochopil a že my, Češi, jsme v troubě. Jako vždycky! Jan Werich to kdysi definoval asi v tomto smyslu: "Každý občas dostane přes držku. My, Češi, také. Ale vždycky si řekneme – dostali jsme, pravda, přes hubu, ale tak jako my ještě nikdy nikdo přes držku nedostal!” A máme vysvětlení či spíše výmluvu.
Kdyby jásání a skoky, potažmo poraženectví a pláč – a to nejen v kopané – byly menší a méně hysterické, bylo by třeba lépe. Ovšem na druhé straně se můžeme utěšit: alespoň si všechno umíme užít. A mezi námi Čechy – tak jako my to nikdo na světě neumí!
