Měl vzniknout nový zákon proti týrání zvířat. Nakonec je z toho taková polovičatá záležitost, protože se zřetelně prosadila jakási myslivecká lobby. Kupříkladu: norníci se mohou při výcviku opakovaně zakousnout do lišky. Už je nebudou dělit žádné mřížky.
Samozřejmě vybuchly emoce. Značná část občanů nazývá myslivce vrahy a zamindrákovanými impotenty. Na to tito odpovídají nadávkou „zoofilové“ či „zoofilky“. V internetových diskusích se dokonce objevily návrhy, aby zvolenci, kteří hlasovali pro okleštěný zákon, byli vystaveni podobným ústrkům jako nebohé lišky, zejména poslanec Pavel Kovačík, který, zdá se, má pro diskutující ještě jednu nevýhodu, je z KSČ a skrze drsný výcvik zuřivé láje na jeho osobě by si někteří chtěli kompenzovat dle nich nedostatečné vyrovnání s minulostí. Na to přejí zvlášť vypjatí obránci myslivosti svým protivníkům dítě pokousané vzteklou liškou. Oboustranně blbne se na kvadrát.
Pravda je, že ochránci zvířátek jsou někdy vskutku poněkud nekritičtí, sentimentálně přepjatí a podléhají pohádkovým představám, v nichž liška Ryška je miláček, stvořený pro to, aby pomáhala krásným princům, srnky a laně pak pro ně tančí v lesích coby začarované půvabné víly či holky ze vsi krev a mléko, a zajíci jsou roztomilí braši, kteří utíkají zlým vlkům a při tom jim žertovně vrážejí vajgly přímo do chřtánu.
Inu, není tomu tak. Příroda je záležitost velmi složitá a křičet na antilopu: „Pozor, krasavice, ať tě ten lev nesežere!“ je navýsost komické. Všem těm, kteří sedávají u mraveniště a čekají, kdy už konečně uvidí toho Ferdu, sympaťáka s puntíkovým šátkem na krku, patří, aby jim při tom počínání brabenečci nalezli do zadku.
Nicméně ještě horší se mi zdá být, aby o tom, co je pro přírodu dobré, rozhodovali zdejší myslivci. Raději uvedeného mravence v konečníku než značnou část myslivců v lese či na poli. Například právě jejich vášnivá obhajoba krvavého tréninku norníků, doprovázeným jednoznačným trýzněním ubohé lišky. Říkají, zelení mužíčci, že je třeba bojovat proti škodné. Jak se rvou kupříkladu s přemnoženými kunami? Nebo čímpak řeší problém norků, kteří se v některých místních lokalitách rozšířili po „divokém“ rozpuštění nevýnosných kožešinových farem? Tenhle černý brach do zdejší přírody vůbec nepatří a hubí kolem vod na co přijde způsobem velmi dramatickým. Nemá pražádného přírodního protivníka. Posedávají zdatní čeští myslivci kolem míst norčího výskytu a utrácejí drahé střelivo? Určitě ne. Efekt je pro ně nevýznamný. To pašák jezevčík, který zatočí s kmotřičkou ryšavou jako s hadrem, vynese víc pýchy a obdivných štamprliček… Pozoruhodné také je, že přirozeným přírodním nepřítelem lišek jsou vlci, rysi a orli. A jak se k těmto predátorům český myslivecký lid chová? Zhruba stejně jako k večerníčkům, které naznačují, že ne každý myslivec je dobrý lesní brach. Zakázat by se měli, dravci hnusní, protože ubírají z přemnožené srnčí, vysoké a černé zvěře! Je to konkurence mysliveckého monopolu. Tak si to v duchu myslí každý správný myslivec! Jeho sdružení, nebo jak také někteří říkají: „masná ulička“, přece musí zásobovat svoje stoly.
Jsou myslivci, kteří střílejí u krmelců, vedle nichž si stavějí posedy či kazatelny. I průsek mezi stromy si vykácejí, aby střelba byla co nejsportovnější. Ale při tom vám budou se slzami v očích vyprávět, jak v zimě nosí zvířátkům potravu, aby nestrádala. Naiva, kdo věří! V mysli při této činnosti začasté mívají udržení nadstavů lovné, zejména spárkaté, zvěře.
Nejsou, věru, samozřejmě všichni takoví. A znám jich pár. Ale zdá se, že počty těch druhých pašáků rostou. Stačí jim naslouchat u stolů v hospodách a občas zajít do lesa. Bohužel, obec myslivecká mění se rychlým tempem v nedůvěryhodné společenství. Proto bych byl velmi opatrný, ba nedůvěřivý v tom dávat tomuto sdružení v tak citlivých a bolestivých problémech jako je opakované přidušování lišek významný poradní hlas, neřku-li skrze s nimi spřažené zvolence hlas rozhodující.
