Po fiasku ve vlaku narvaném sezónními dělníky, vracejícími se domů do chudé provincie S'-čchuan na oslavy čínského nového roku, kde nám zakázali točit, jsem měl problém. Jak najít dělníka, který se kvůli světové hospodářské krizi vrací domů po té, co na jihu Číny ztratil práci? Čínská vláda oznámila, že nezaměstnaných sezónních dělníků je již dvacet milionů, a že se jejich počet pravděpodobně zdvojnásobí. Chtěl jsem natočit reportáž, která by na jednom příkladu celý problém charakterizovala.
Hledat někoho naslepo v obrovské provincii, která má téměř 90 milionů obyvatel, by byl nesmysl. Napadlo mě zavolat několika dělníkům, s nimiž jsme točili v listopadu loňského roku v jihočínském průmyslovém městě Šen-čen. Po několika pokusech jsme konečně zabodovali: „Vrátila jsem se kvůli zdravotním důvodům, ale stejně přijďte,“ pozvala nás dělnice, se kterou jsme v Šen-čenu hovořili u jedné z továren na hračky. Pečlivost uchovávání mobilních čísel všech lidí, se kterými hovoříme, se vyplatila. Máme kde začít.
Přestože leží v krásném horském údolí, Ťing Š' je nepěkné městečko špinavých ulic a ošuntělých domů, v němž žije asi 5 tisíc lidí. Trh mě ale nadchl. Z okolních vesnic se sem sjely tisíce lidí z okolí nakupovat na svátky. Pouliční prodavači nabízejí živé kapry, slepice, pečené kachny, cukrovou třtinu, opékané sladké brambory, nejrůznější druhy tofu nebo hromady bonbónů. Chaotická scéna je rájem pro každého kameramana nebo fotografa. Kamkoliv se člověk podívá, najde poutavý záběr.
Pozdravili jsme se s naší známou, která na trhu prodávala živé želvy a hovězí dršťky a začali pátrat po sezónních dělnících. Netrvalo to dlouho a našli jsme jich hned několik. Všichni se shodli, že situace je špatná. Někteří byli propuštěni a ti, co práci stale mají, o propouštění slyšeli a mají obavy z budoucnosti. Jeden z mladých nezaměstnaných dělníků nás zve k sobě domů. Přišel o práci ve zkrachovalé továrně na tašky a batohy v provincii Kanton. „Přijďte zítra odpoledne, počkám na vás na křižovatce před městem a ukážu vám naši vesnici,“ ochotně nabízí za souhlasného přikyvování svého otce.
Na noc jedeme do většího města Ta-čou, zhruba hodinu jízdy od Ťing Š', kde jsme ubytování nesehnali. Rozhodl jsem se na trh ráno vrátit. Měl jsem sice natočeno, co jsem potřeboval, ale atmosféra se mi tam tolik líbila, že jsem si ji chtěl ještě trochu užít. Navíc dobrých záběrů není nikdy dost.
Následující den bylo na trhu již méně lidí. Byl poslední den čínského lunárního roku a lidé doma připravovali nejdůležitější rodinnou oslavu roku. V jeden moment jsem si všimnul, že nás pozoruje mladý muž. Po chvíli vzal mobil a někomu volal. Vzápětí ke mně přistoupila má překladatelka: „Tamhle paní se mě ptala, co tady děláme, kde jsme přenocovali a jak dlouho tady budeme.“ To se mi nelíbilo. „Balíme,“ rozhodl jsem, „a to rychle.“
Pozdě. Když jsme doběhli k autu, objevil se odněkud onen mladík s mobilem. „Počkejte, nikam nesmíte! Musí vás vyslechnout místní úřady,“ udýchaně se nás lámanou angličtinou snažil zadržet. Ignorovali jsme ho, sedli do auta a vyjeli. To už nám ale středem ulice běžel naproti nějaký muž. Divoce mával. „Tak tohle si natočím,“ rozhodl jsem se, vzal kameru a vystoupil.
„Toto je zakázaná oblast! Sem žádní cizinci nesmí,“ řval úředník a sápal se po kameře: „Nesmíte mě točit! Nesmíte se mě na nic ptát! Ukažte mi vaše doklady! Nemáte povolení ministerstva zahraničí! Vypadněte! Vypadněte! Já jsem z místní vlády! Vláda musí vidět vaše doklady! Nahlásím vás ministerstvu zahraničí!"
Snažili jsme se ho uklidnit, že jsme akreditování novináři a víme, že toto žádná zakázaná oblast není. Jen natáčíme, jak čínský venkov slaví nový rok a jaký dopad má světová hospodářská krize na čínské vesnice. Moc to nezabíralo.
Řekl jsem mu, že jsem v S'-čchuanu několikrát točil během zemětřesení v roce 2008, a že se k nám všichni vždy chovali velmi pohostinně a přátelsky. „To mě nezajímá,“ hulákal chlap. „Já jsem předsedou místního výboru komunistické strany,“ dodal výhružně. To zase nezajímalo mě. Jedem. Nic ilegálního jsme neudělali a on sám nás zadržet nemůže. K tomu by potřeboval policii a ta tady není. Než jsem nastoupil do auta, dal jsem jemu i tomu mladíkovi, který celou scénu vyjeveně se stovkou dalších zvědavců pozoroval, svou vizitku.
„To byl ale blázen,“ komentoval v autě náš řidič. Po několika minutách jsem dostal SMSku. Po jejím přečtení mi úžasem spadla čelist: „Omluvte prosím chování mého otce. Občas je velice hrubý. Musíte ho pochopit, je to jeho povinnost.“ Ten mladík byl synem onoho řvouna! Nejdřív ho na nás zavolal a teď se stydí. Bylo mi té zmatené duše líto. „Nic si z toho nedělejte mladý muži. To se stává. Přeji vám oběma šťastný nový rok,“ snažil jsem se ho utišit ve své odpovědi.
„Jestli ten člověk teď obvolá předsedy místních vesnic, tak odpoledne nic nenatočíme,“ varovala překladatelka. Uvidíme. Teď se na pár hodin ztratíme do hotelu v Ta-čou. Snad se situace uklidní a pak se sem vrátíme. Snad to vyjde.
(Pokračování příště)
