Moskva - V Berlíně dnes zemřela ruská primabalerína Maja Plisecká, bylo jí 89 let. Oznámil to generální ředitel Velkého divadla v Moskvě Vladimir Urin, kterému manžel Plisecké sdělil, že podlehla těžkému infarktu. Plisecká stavěla na skvělé technice, oduševnělosti, temperamentu a hlavně na ženské smyslnosti a eleganci. Odtančila většinu klasických rolí, tou nejslavnější se stala Umírající labuť. Na ČT art můžete v neděli 3. května od 20:20 sledovat dokumentární portrét ruské primabaleríny.
Maja Plisecká, umělecky nekonformní, temperamentní a projevem aristokratická bytost, čelila dříve šikaně sovětského komunistického režimu a svůj mimořádný talent prosazovala jen s obtížemi. Odmítala emigraci a půl století byla hvězdou moskevského Velkého divadla a tím de facto jednou z baletních světových superstar. V roce 1996, v jednasedmdesáti letech, předvedla své mistrovství naposledy i v ČR.
Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Když jí bylo 13 let, bolševici jejího otce zastřelili po vykonstruovaném procesu. Matka, herečka němého filmu, zažila prostředí gulagu a poté vyhnanství v Kazachstánu.
S baletem Maja začala v devíti letech a o dva roky později již stála na prknech moskevského Velkého divadla. V roce 1943 ukončila studia na choreografickém institutu a byla přijata jako sólistka „nejlepšího divadla na světě“, jak s láskou hovoří o Velkém divadle. Vedení divadla jí ale nebylo nakloněno, osudy jejích rodičů i židovský původ vykonaly své. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947.
Šikana a ponižování ze strany režimu představovaly odvrácenou stránku života výjimečné a obdivované umělkyně. Plisecká byla sledována, dlouho se nemohla podívat na Západ. Štěstí v osobním životě v temné době znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem.
Ladnost pohybu se učila od labutí
Mezinárodní kariéra Plisecké vlastně začala až v roce 1959, kdy na přímluvu samotného Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala s mnohými šéfy států. Její první zahraniční cesta však vedla v roce 1947 do Československa. „Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit…“ vzpomínala později.
Kromě Odetty a Odilie patří k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova nebo Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil její manžel Ščedrin. A potom hlavně Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saense v choreografii Michaila Fokina. „Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí…, abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché - po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná,“ řekla k tomu.
Postupně však Plisecké klasika přestávala stačit a v 70. letech začala sama „choreografovat“ a prvním výsledkem byla Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Mauricem Béjartem a Rolandem Petitem. Béjart dokonce přímo pro Pliseckou vytvořil několik baletů. V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery, v letech 1987-1990 vedla balet Národního divadla v Madridu.
O svém životě mnohé vypověděla v autobiografii Já, Maja, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Jejím kritikům vadí, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu tak moc netrpěla a na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva také nezvolila emigraci. Prý se bála odplaty a důvodem byla také láska k Velkému divadlu a manželovi, který by prý nikdy odejít nedokázal. Ani jeden z nich nebyl ve straně, Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky.
V posledních letech cestovala po světě a mimo jiné bojovala za práva žen. Střídavě žila v USA, v Mnichově nebo v litevském Trakai.
