„Bible nepatří jen křesťanům nebo židům, ale jako zdroj naší kultury a historie patří nám všem,“ říká spisovatel Martin Vopěnka, který napsal knihu Biblické příběhy pro nevěřící děti. Zejména mládeži má připomenout kořeny evropské společnosti. Kniha s ilustracemi Jiřího Votruby se zařadila mezi novinky Velkého knižního čtvrtka. Martin Vopěnka o knize promluvil v pořadu Události v kultuře.
Jak těžké bylo sebrat odvahu napsat knihu, ve které vlastně převyprávíte Bibli? Pro některé věřící je studium Bible celoživotním úkolem.
Je třeba si uvědomit, že Bible opravdu nepatří jen křesťanům nebo židům, ale jako zdroj naší kultury a historie patří vlastně nám všem. Tak já jsem to vzal za nás za všechny. Že to je troufalost, to jsem si uvědomoval, proto jsem měl jako konzultantku sestru Terezii, která případně mohla nějaké mé velké omyly opravit.
Vy jste i hodně složité kapitoly převyprávěl tak, že se příběh vešel třeba jen na jedinou stránku poměrně malé knihy. Jak tohle udělat, aby nezmizelo to podstatné?
Samozřejmě za každou větou by se daly říct další dvě, které by zpochybnily tu předchozí. Ale právě v tom bych viděl svůj přínos, možná schopnost rozumět dětskému myšlení, kterou si osvědčuji na besedách s dětmi, prostě vybrat to podstatné a dát to do souvislostí. Protože šlo o to nejen odvyprávět příběhy, ale vytáhnout z nich to, co je věčné, a tudíž současné.
Se kterou kapitolou jste se nejvíce pral?
Trochu je zmatek v desateru, jak jsem zjistil, protože je různě číslované, takže to bylo velice složité.
Do jaké míry jste se inspiroval Biblickými příběhy, které napsal Ivan Olbracht?
Ty jsem četl, když jsem byl dítě, ale od té doby už ne. Myslím, že by mě jakákoliv další četba v tomto směru spíše zavedla na scestí. Mně šlo opravdu o to jednoduše ukázat, že se nás ty příběhy pořád ještě týkají.
Kniha je pro nevěřící děti, jak je psáno v názvu, a v poslední kapitole se i vy přiznáváte, že nevěříte. Neobáváte se reakce věřících? Pro ně to může být do jisté míry až příliš velká popularizace.
Zatím se mi osvědčuje, že většina českého národa jsou takové nevěřící děti, takže nejlepší ohlasy mám od dospělých, kteří cítí velký deficit, že neznají vůbec nic. Samozřejmě už jsem dostal ohlasy i od věřících, většinou příznivé na tu myšlenku samotnou, nakonec i na podání, ale samozřejmě každý tam má nějakou svou bolístku, nějaké svoje místo, které by rád vnímal jinak. Ale myslím, že tady nějaký teologický přístup není na místě, ty děti prostě potřebují znát ten základ.
