Od růžových filmů s nádechem erotiky ho filmařská cesta dovedla až k prvnímu a dosud jedinému Oscarovi pro Japonsko. Zlatá soška ale pro něho byla spíš danajským darem. Režisér Jódžiró Takita je hostem osmého ročníku japonského filmu Eigasai, který od 12. března po Plzni pokračuje v Praze.
Erotické filmy jsou v Evropě považovány za pokleslé a točí se ledabyle, v Japonsku se ale těší péči a respektu. S takzvanými „pinku eiga“, tedy růžovými filmy, Takita svou režisérskou dráhu začínal. Vyzkoušel si také žánr historického velkofilmu nebo psychologických melodramat, jak připomene festivalová retrospektiva.
Pražskou část přehlídky Eigasai uzavře 18. března Takitův nejúspěšnější titul o smrti a umírání, které jsou také tématem letošního ročníku. Příběh zkrachovalého hráče na violoncello, který objeví smysl života v práci pohřebního zřízence, mu vynesl v roce 2008 prvního japonského Oscara za neanglicky mluvený film.
Na jeho Průvodce si ale v začátcích natáčení nikdo vsadit nechtěl - právě kvůli tématu. „Zoufale jsem hledal producenta. Jeden po druhém přede mnou zavírali dveře. Stejné to bylo s distributory, celý rok film nikdo nechtěl uvést do kin,“ popisuje Takita. Pomohla cena z mezinárodního festivalu v Montrealu. A když si Průvodce všiml i Oscar, promítal se po celém světě.
Paradoxně je ale pro Takitu prestižní soška spíše přítěží. „Od chvíle, kdy jsem dostal Oscara, to bylo, jako bych měl na krku závaží. Lidé, kteří dřív bezprostředně komunikovali, jsou najednou v rozpacích. Pochybují, jestli splníme očekávání. Najednou člověk zjistí, že nejvýraznější důsledek Oscara je ztráta svobody,“ říká.
Naposledy na sebe upozornil historickým velkofilmem Šógunův astronom o průkopníkovi moderní astronomie v Japonsku. Hrdina popírající zažitá tabu jako by zrcadlil realitu samotného režiséra. Podle Takity japonské diváky osobitost moc nezajímá - a studia se tomu přizpůsobují.
„Požadavkem je, aby měl film dopředu zaručen úspěch. Proto se točí podle úspěšných komiksů, románů nebo nejlépe úspěšných televizních seriálů. Nejlepší je takový film, kterému divák rozumí, i když ho vidí od až od půlky,“ posteskl si nad vkusem japonské kinematografie.
Svoji budoucnost přesto vidí optimisticky. Průvodce je podle něj důkazem, že i ten nejneperspektivnější projekt může přinést největší úspěch.
