Řím - Jeden z nejlepších tenorů historie Enrico Caruso zemřel 2. srpna 1921. Italský operní pěvec byl také v prvních dvou desetiletích 20. století nejpopulárnější zpěvák jakéhokoliv žánru a také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky a výjimečný hlas, proslulý pro svou vyzrálou sílu, krásu a jedinečnou bohatost barvy, z něj udělaly i nejznámější operní hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující tenoři se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví.
Slávě nesmírně nadaného tenoristy, který okouzloval publikum na scénách v Itálii, Rusku, Argentině, Anglii, Americe i Rakousku-Uhersku, pomohl také vynález fonografu. Caruso totiž patřil mezi první umělce, kteří novince uvěřili, a již v roce 1902 nechal zaznamenat svůj božský hlas, který tak mohou poslouchat i současní milovníci opery.
Maestro Arturo Toscanini, který dirigoval některé z oper, které Caruso v Metropolitní opeře zpíval, ho považoval za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Carusova technika a styl byly jedinečnou kombinací nejlepších aspektů elegantního, technicky vybroušeného tenora 19. století s emočně nabitým podáním a vzrušujícím, vtíravým témbrem, vyžadovaným skladateli verismu na počátku 20. století.
„Ačkoli Ema Destinnová obdržela od Carusa opakovaně nabídky k sňatku, nikdy se pro něj nerozhodla. Zřejmě nebyl její typ, ona ho obdivovala především jako umělce. Caruso byl opravdu výjimečný, říkalo se o něm, že v letech své vrcholné formy dokázal hlasem rozbít sklenici a vyzpívat až dvoučárkované C, což dokázal skutečně málokdo,“ připomněla pěvcův um historička umění Michaela Košťálová.
Ema Destinnová o Carusovi:
„Nikdo, ani za pět set let, nezaujme jeho místo. Budou jiní pěvci, kteří budou okouzlovat, ale nikdy již nebude hlasu tak ojedinělého a tak bohatého barvou a krásou.“
Caruso pocházel ze skromných poměrů, narodil se v únoru 1873 v chudé neapolské rodině. Talent ke zpěvu zdědil nejspíše po rodičích, hudebně vzdělávat se totiž začal teprve v osmnácti letech. Už záhy se ale uchytil v opeře, debutoval v roce 1894 ve svém rodišti, přes Milán a Londýn vedla jeho cesta do Metropolitní opery v New Yorku. Na jejím jevišti zářil - často po boku sopranistky Emy Destinnové - plných 17 let až do roku 1920, kdy jej nemoc přinutila odejít. Caruso zemřel ve věku 48 let. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně peritonitida, kvůli prasklému abscesu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli.
Roku 1917 byl zvolen čestným členem Phi Mu Alpha Sinfonie, národního bratrství mužů v hudebním světě, zvolen byl Alfa kapitulou bratrství na New England Conservatory of Music v Bostonu. V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.
