Marie Třešňáková

Paolo Sorrentino připravil pro diváky další filmovou bakchanálii, hraný film o Silviovi Berlusconim. Jeho nejnovější dílo Loro (v překladu Oni), které český distributor KVIFF Distribution pouští do tuzemských kin pod názvem Oni a Silvio, je napěchováno vypracovanými obrazy, promyšlenými scénami, dynamizující hudbou a odhalujícími dialogy – to vše v takové míře, že se tento zajímavý tvůrce jen stěží bude bránit nařčení z opulentnosti a okázalého manýrismu. Naštěstí tato uhrančivá forma nepostrádá zajímavý obsah, který případnou vnější nabubřelost opodstatňuje.

Slovy z titulku by se dal parafrázovat slavný Archimédův výrok o pevném bodu v souvislosti s novým představením Měsíční sonáta č. 11 v pražském experimentálním prostoru NoD. Inscenátoři v čele s režisérem Jankem Lesákem si za rámec pro inscenaci vybrali let Apolla 11 do vesmíru a následné první přistání na Měsíci.

Ani komiksový hrdina to nemá v současném světě lehké. Ba dokonce je to horší než za vlastně idylických dob minulých. Tehdy byl svět přehledně rozdělen na dobro a zlo, stačilo se jen rozhodnout, za kterou z těch dvou částí se postavit, a bez odkladu vyrazit do boje. Dnes se moc mudruje, přichází únava z nikdy nekončící služby, ze stereotypu, z nenaplněnosti a také (ale to je tajné) z vlastní nedokonalosti.

Divadelní revue nebývá na českých jevištích příliš oblíbeným žánrem. Důvod je zřejmý. Je to totiž velmi náročná forma. Revue je sestavená z různorodých složek (divadlo, hudba, tanec), aby fungovala, musí být svižná, vtipná a realizována na profesionální úrovni. Jedno z mála divadel, které se touto formou u nás systematicky zabývá, je Studio Ypsilon, které v premiéře uvedlo inscenaci s komplikovaným názvem Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi.

Brilantně napsaná divadelní hra Jamese Goldmana Lev v zimě není kupodivu častým hostem na českých jevištích, přestože nabízí nevšední herecké příležitosti. Naposledy ji uvedlo v roce 2009 Divadlo Radka Brzobohatého (v hlavních rolích s principálem a Hanou Maciuchovou). Nyní se nového nastudování chopilo Divadlo na Vinohradech. V režii Jana Buriana ústřední postavy dramatu – Jindřicha II. a jeho manželku Eleonoru – ztvárnili Tomáš Töpfer a Dagmar Havlová Veškrnová.

Ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy byl otevřen 24. ročník ojedinělého výtvarného festivalu s názvem Letní keramická plastika. Působivého prostředí zámeckého parku využilo skoro třicet umělců k prezentaci svých děl z keramiky a porcelánu.

Vzdor jedince vůči společnosti je oblíbené téma divadelních dramat. Neméně dramatický může být i boj jedince se sebou samým. Ačkoli v nové inscenaci Divadelní společnosti Masopust, sestavené z pasáží stejnojmenné novely Jeana Geneta Deník zloděje a básní barokního duchovního Bedřicha Bridela, problematika „jedinec versus společnost“ zastoupena je, hlavní pozornost je zde upřena na zápas člověka s vlastní identitou.

Divadlo na Vinohradech zařadilo do svého repertoáru dramatickou báseň Peer Gynt, kterou Henrik Ibsen napsal v roce 1867. Ačkoli autor původně nepředpokládal, že toto jeho dílo bude uváděno na divadle, text se od dob vzniku inscenuje takřka nepřetržitě. Základní téma, hledání životní cesty, a nadčasová forma zpracování poskytuje totiž inscenátorům nepřeberné množství možností interpretace. Věčný boj jedince a společnosti, svobody s konvencemi, rezonuje i v současné vinohradské inscenaci.

Krvavá svatba Federika Garcíi Lorky čas od času svou básnickou naléhavostí přesvědčí české divadelníky k inscenování. Jednotlivé inscenace se však od sebe značně odlišují. Lorkova temná balada o lásce a vášni poskytuje vděčnou základnu pro různorodé uchopení a autorský přístup inscenátorů. Stalo se tak i nyní v pražském Národním divadle, kde vzniklo zajímavé, multižánrové představení pod kreativním vedením režisérské dvojice SKUTR.

Ať je to jak chce, dobrý příběh je pro film nepřekonatelným požehnáním. I ty nejkvalitnější a nejzajímavější zvláštní efekty se jednou přejí a umělý počítačový svět unaví. Oproti tomu lidský příběh neomrzí nikdy. Čas od času se najdou tvůrci, kteří navzdory módní technologii, s jejíž pomocí se vytvářejí různá monstra a prapodivné světy, zatouží po vyprávění o nás lidech teď a tady. Francouzský snímek Demain tout commence, jenž česká distribuce vybavila názvem I dva jsou rodina, takový jeden dojímavý lidský příběh vypráví.

Jestli americká filmová produkce něco umí, tak je to vzbuzovat očekávání. Každý nový film vstupující do distribuce je ověnčen záměrně nabubřelými označeními: ojedinělý, originální, neočekávaný, překvapivý, mistrně vykreslující, šokující, bravurní atd. Jasně, je zapotřebí nalákat diváka, zaujmout, vzbudit zvědavost. U Jackie, prvního anglicky mluveného filmu chilského režiséra Pabla Larraína, tomu není jinak.

Výtvarník (a hudebník – frontman skupiny Tata Bojs) Milan Cais zaplnil do 26. března prostory pražské Villy Pellé svými výtvarnými artefakty, jež instaloval tak, aby otevřel průzor do svého nitra. Přestože expozice Dveře dovnitř byla v minulém roce již k vidění v Trutnově a Opavě, nedá se říci, že by se v Praze jednalo jen o pouhou repliku úspěšné výstavy.

Již přes 500 let provázejí lidskou společnost uhrančivé vize jednoho umělce o peklu a ráji, o hříchu a trestu, radostech i strastech, o životě pozemském, nebeském i pekelném. Od dob svého vzniku vyvolávají rozporuplné pocity. Někoho děsí, u jiného vzbuzují úzkost, u dalšího pokoru a u všech dohromady obdiv, protože je stvořil jeden z největších malířů všech dob - Hieronymus Bosch.

Nepříliš často hraná hra Bertolta Brechta Baal našla zajímavou tvář ve Švandově divadle. Inscenační tým v čele s Markem Němcem jako režisérem a autorem úpravy textu vytvořil barvitou kreaci na téma sebezničujícího vzdoru jedince proti společnosti.

Tereza Hofová je evidentně žena, která má ráda výzvy. Pokud nepřicházejí samy, vymyslí si je. Před lety přerušila svou hereckou kariéru, aby vyzkoušela, zda obstojí v naprosto odlišném prostředí, když se rozhodla k ročnímu pobytu na Islandu. Obstála se ctí a své tehdejší spontánní rozhodnutí zúročila v životní zkušenost, která obohatila nejen její soukromý, ale i profesionální život, neboť stvořila další výzvu – autorský divadelní projekt Skugga Baldur, jenž právě představila světu v pražském Studiu Hrdinů.

V současném divadle už nestačí „jen“ dobře a s dramatickým nasazením odříkat text a přitom se organicky posunovat po jevišti. Zaujmout diváka je stále těžší, ačkoli právě divadlo je živý organismus, který - dobře uchopený - může v jednom okamžiku zapůsobit na několik smyslů publika najednou. Miloš Orson Štědroň je divadelník, který hledá tvar, jímž by smysly diváků atakoval co nejvýrazněji. Že se mu to daří, dokládá i nová inscenace jeho textu Krásné psací stroje v pražském Divadle Na zábradlí.

Zdá se, že hudební žánr zvaný swing přichází opět do módy. Kdo jiný by se na příjemné vlně zájmu měl svézt, když ne pražské Studio Ypsilon. Zde totiž swing zněl stále, a to i v dobách, kdy se všude jinde hrálo úplně něco jiného. Je tudíž zcela logické, že právě Ypsilonka stvořila nové představení založené jen a jen na swingu, jak napovídá už název Swing se vrací neboli o štěstí.

Každý člověk, který v dnešní době označované jako konzumní, věnuje svůj život kráse a umění, věcem zdánlivě nepotřebným, je hoden obdivu. Jedním z těchto utopistů, kteří neochvějně věří, že umění je potřeba, že bez něj naše civilizace bídně zhyne v hromadě odpadků z nepotřebných věcí, je i Antonio Presti. Tento sicilský mecenáš vytvořil pro příští generace jakési řečiště umění - jeho Fiumara d'Arte „protéká“ územím rozkládajícím se mezi Messinou a Palermem a obsahuje nejenom monumentální sochy, ale také muzeum nebo hotel.

Dvojice Alice Nellis a Iva Janžurová, to je pro divadlo i film tzv. tutovka. Potvrdila to i nová inscenace v Divadle Kalich Božská Sarah americko-kanadského autora Johna Murrella. Představení rovněž dokládá, že nejlepší dramaturgií je autorský výběr textu, ať už se jedná o herce, nebo režiséra. Zaujetí tématem a textem samotným je, kromě umu obou protagonistek, tou největší devizou.

Mezi divadelníky se o Shakespearově Zimní pohádce říká, že je nehratelná. Pravdou je, že si na tomto textu už mnozí inscenátoři (a byli mezi nimi i slavní a zkušení) vylámali zuby. O obtížnosti jedné z posledních her slavného alžbětince se přesvědčili nyní i v Dejvickém divadle, kde inscenační tým pod režijním vedením Ondreje Spišáka hru premiérově uvedl na konci listopadu.

Jedna z nejtěžších divadelních kategorií je tzv. divadlo pro celou rodinu. Očekává se, že bude zajímat děti a přinejmenším pobaví dospělé. Divadelníci se tohoto žánru obávají, a nutno podotknout, že více méně právem. Ovšem je tak trochu povinností stálých kamenných scén mít alespoň jedno takové představení na repertoáru. Kde ovšem brát vhodné texty, je složitá dramaturgická otázka. Pražské Národní divadlo se ji pokusilo vyřešit inscenováním 107 let staré hry Maurice Maeterlincka Modrý pták.

Divadlo v Celetné – soubor Kašpar díky aktivitě herečky a dnes již dramatičky Mileny Steinmasslové zařadilo do svého repertoáru její dokumentární hru s názvem Izolovat, ale zachovat. Text zpracovává pohnutý osud Michaila Bulgakova, který po úspěšných začátcích upadl do Stalinovy nepřízně a až do konce svého života musel o své dílo marně bojovat. Dramatický svár mezi touhou i nutností tvořit a zvůlí moci, která každou tvorbu dusila a programově ničila, je nosnou linkou pro zajímavé představení v režii Šimona Dominika.

Je značně utěšitelné moci nahlédnout do výtvarného světa Tomáše Hřivnáče, neboť v záplavě upovídaného a překombinovaného konceptuálního umění, módy posledních let, se najednou ocitáme ve srozumitelné společnosti figurativní kresby a malby. S podivem ne tak běžný zážitek zprostředkovává pražská Galerie La Femme, která ještě ctí klasickou malbu a akcentuje ženský motiv. Tomáš Hřivnáč bezpochyby patří mezi vrcholné umělce z okruhu galerie. Jeho dokonalé grafiky technikou suché jehly i akvarely „na přání“ je možné vidět do 30. listopadu.

Pražskou galerii Nová síň zaplnily (a to doslova) velká plátna Borise Jirků. Jednoduchý otevřený prostor galerie nic nezakrývá, netlumí ani nepotlačuje, a tak groteskní svět malíře má příležitost zapůsobit na návštěvníky v plné síle. Díky expresivnosti umělcova rukopisu, jeho výrazné barevnosti a dramatičnosti motivů, se návštěva výstavy s výmluvným názvem Lidi, lidi mění v nebývalý zážitek, který lze prožít až do 15. listopadu.