Výtvarník (a hudebník – frontman skupiny Tata Bojs) Milan Cais zaplnil do 26. března prostory pražské Villy Pellé svými výtvarnými artefakty, jež instaloval tak, aby otevřel průzor do svého nitra. Přestože expozice Dveře dovnitř byla v minulém roce již k vidění v Trutnově a Opavě, nedá se říci, že by se v Praze jednalo jen o pouhou repliku úspěšné výstavy.
Milan Cais téma dveří, které mohou rozdělovat i spojovat, skrývat tajemství nebo ho naopak odkrývat, být překážkou a zároveň branou do jiné dimenze, v pražské instalaci výrazně obohatil o časový kontext. Ke svým nejnovějším dílům přidal ta, která v sobě obsahují paměť minulých zápasů a hledání.
Čas jako tvůrčí proces
„Neměl jsem moc přesnou představu, jak tu instalaci udělat. Měl jsem k dispozici dost starých věcí. Jako když přijdete do starého sklepa, kde je harampádí, když otevřete dveře, tak se to na vás vyvalí, věci, vzpomínky. Jsou zde i věci, které jsem dělal ještě na školách, dokonce jsou zde instalovány i věci, které nejsou sochou, ale jen předmětem, ale v rámci instalace se z toho ty sochy vyklubaly,“ přibližuje instalaci ve Ville Pellé umělec.
Návštěvník má k prohlídce výstavy dvě možnosti přístupu. Od nejnovějších věcí v přízemí přes nedávnou minulost v patrech až po jakoby nekoordinovanou změť nápadů, myšlenek, pokusů i zdařilých realizací v půdním prostoru, který symbolizuje minulost dávnou, nikoli však zatracovanou. Nebo vyjet rovnou nahoru výtahem a vzít to opačně.
Časovou osu jednotlivých pater spojuje vertikální linie, kterou je nejlépe vnímat průzorem ve výtahu. Jak divák nejpomalejším výtahem na světě projíždí patry, vidí výtahovou špehýrkou objekty odrážející jak hlavní téma dveří, tak časový kontext. Při odjezdu z přízemí se vám pomalu z pohledu ztrácí vtipně a ležérně odlehčená Pumpička pro prázdný duše, pak zahlédnete Šťastné dveře a nakonec vystoupíte před změtí kabelů, odpadu, temných skvrn ve dveřích, což se vše, dle slov autora, vztahuje „k tomu bordelu v minulosti.“
Moment času je na celé vystavě velmi důležitý. Cais přes něj dává nahlédnout do podstaty osobního zrání, od období hledání přes provokace až k současnému momentu jakéhosi zastavení, zavírání jedněch dveří a otevírání těch druhých, skrývajících zralost a pochopení.
Časový tok umocňují v rámci celé výstavy i akvarely, ve kterých je čas symbolizovaný tečkami. „Byl jsem požádán, abych něco vytvořil přímo pro svatební místnost ve vile. Tak vznikly akvarely Ano a Ne, kam jsem zakomponoval jakési zlaté prstýnky, které tečou skrze nápisy. Je to vlastně něco, co se na výstavě pak opakuje vícekrát. Symbolizuje to tok času. Já se nacházím v nějakém procesu, přesně uprostřed, kdy přecházím z jednoho období do druhého. Cítím to hodně fyzicky, prochází to mnou, mění se mi pohled na život týden od týdne a je to velmi osobní. Vnímám čas jako důležitý aspekt k mému přemýšlecímu vývoji.“
Tajemství, překvapení, rozhodnutí
„Dveře vnímám v symbolické rovině. Jsou pro mne klíčová tři slova: tajemství, moment překvapení a moment rozhodnutí. Jsou to témata poměrně obšírná a ten banální předmět - dveře, se kterým se člověk setkává denně, mi krásně symbolizuje prostor, který dveře nejenom rozdělují na místnosti, ale i prostory v jakési časové ose, která se vztahuje k mé osobě. Výstava je tedy hodně osobní,“ odhaluje motivaci ke skoro bilanční výstavě její autor.
Osobní rovina je opravdu zřetelná, neboť ji sledují a nezastřeně odkrývají všechny objekty v expozici. Ať už to jsou díla nejnovější, jako dveřní sousoší s názvem Několik problémů najednou, kdy je divákovi předkládán složitý proces uvědomování, hledání, bourání a následného budování, či spektakulární Prsten, jasný symbol spojení, obsahující však velmi zneklidňující pocit ohrožení v podobě vysypaného bílého prášku (jed, kokain?), v každém případě něco, co naznačuje jakousi nestabilitu nebo rozbití pevnosti, jež má prsten symbolizovat.
Snad nejvíce osobní rovinu demonstrují dveře s vyřezaným nápisem EGO. Není těžké si představit, v jakém rozpoložení vzal autor do ruky motorovou pilu, aby s její pomocí zveřejnil to obnažující slovo.
„V rámci výstavy se hodně dívám sám na sebe, různě si nastavuji zrcadlo a ego je něco, co mě opravdu zajímá. Je to něco, co vždycky jde tak trochu proti tomu, co chceme. Je to taková malá svině, která život často znepříjemňuje, dělá situace složitější. Snažím se ho obrušovat a uvědomavat si ho v různých situacích a vyvozovat z toho nějaké důsledky. Tady jsem měl potřebu ten nápis vyrýt motorovou pilou brutálním způsobem. Je jasné, že to je něco, s čím je nutné se nemazlit.“
Expozice Dveře dovnitř je přitažlivá nejenom svou upřímnou otevřeností, která je obdivuhodná právě v souvislosti s veřejnou popularitou Milana Caise jakožto hudebníka, ale zaujme i svou dramatičností, jakož i přítomností zklidňujících prvků, jako je zastavení, obsažené například v díle Setkání - objektu odrážejícího setkání temné a světlé stránky člověka. Ale i změť předmětů, soch nebo jejich částí v půdních „pokojíčkách“ obsahuje příjemné zklidnění.
Tato část výstavy totiž v sobě nese vyrovnání se s minulostí i její akceptování, což je důležitý, protože přínosný pocit. V půdní instalaci Cais např. v objektech, jako jsou nadměrné kazety vyřezané z nábytku jeho teenagerského pokojíku nebo i kusy nerealizované sochy či fragmenty jeho dřívějších instalací, dokládá a zveřejňuje, že je s minulostí srozuměn, že ji nezatracuje, ale čerpá z ní jako z dobrého pramene. Na půdě navíc vytvořil pocit tvůrčí atmosféry nepostrádající humor a laskavost, kterou některá jeho pozdější díla tak trochu potlačují.
