Divadelní revue nebývá na českých jevištích příliš oblíbeným žánrem. Důvod je zřejmý. Je to totiž velmi náročná forma. Revue je sestavená z různorodých složek (divadlo, hudba, tanec), aby fungovala, musí být svižná, vtipná a realizována na profesionální úrovni. Jedno z mála divadel, které se touto formou u nás systematicky zabývá, je Studio Ypsilon, které v premiéře uvedlo inscenaci s komplikovaným názvem Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi.
Podle autorů se jedná o třetí díl z triptychu, jemuž předcházely hry Swing se vrací neboli O štěstí a Varieté Freda A. aneb Chytání větru, které zpracovávaly sice rozdílná témata, ale byly uchopeny stejnou revuální formou. Divadelní koláž byla od počátků Ypsilonky jejím stěžejním žánrem a herecký soubor byl vždy sestavován s ohledem na jeho potřeby.
Herci museli umět nejen hrát, ale i zpívat, být pohybově zdatní, mít smysl pro improvizaci a v ideálním případě oplývat osobitým kouzlem, doprovázeným tvůrčím nábojem.
Není příliš co hrát
Výrazně omlazený ansámbl Ypsilonky se chopil realizace poslední hry energicky, s vervou, nadšením a řemeslnou vybaveností. Je evidentní, že skečový půdorys, prokládaný písněmi více či méně známými, jim vyhovuje. Zpívají, tančí, hrají na hudební nástroje, jenom herecká složka je trochu zrazuje. Není to ale až taková chyba herců samotných. Problémem totiž je, že nemají příliš co hrát.
Autor scénáře a také režisér Jan Schmid si jako dramatickou osu představení vybral ne příliš povedenou hru Voskovce a Wericha Don Juan and comp. Počin je to jistě zajímavý, nikoli však nosný. Hra sama o sobě není příliš vtipná a herecký kolektiv tento handicap nepřekonal. V jinak povedeném celku působí tato základní složka spíše jako vynucené zlo.
Vítězí hudba, zpěv, improvizace
Přitom ve chvílích, kdy se inscenace odkloní od interpretace hry a ke slovu se dostanou další revuální atributy, tedy hudba, zpěv, tanec (choreografie Jan Onder) či nepředvídaná improvizace, srší z jeviště energie, švih a zábava v tom nejlepším smyslu slova.
Na tomto poli je Ypsilonka neporazitelná, nota bene, když si pohrává s Ježkovou melodičností a texty V + W. Nápadité a citlivé pěvecké a hudební nastudování, které je, jak jinak v tomto divadle, dílem Miroslava Kořínka, je přední devizou představení. Muzikantskou lahůdku pak z něj činí několikeré vystoupení klavírního koncertního mistra Tomáše Víška, který se dílem Jaroslava Ježka programově léta zabývá.
Možná, kdyby se povedlo komplikovaný název zjednodušit „jen“ na Poctu Jaroslavu Ježkovi, nebylo by představení vůbec co vytknout. Nicméně, ten kdo má rád tvorbu Jaroslava Ježka a Voskovce a Wericha s přídechem ypsilonovské poetiky, neměl by si nechat toto představení ujít.
