Ani komiksový hrdina to nemá v současném světě lehké. Ba dokonce je to horší než za vlastně idylických dob minulých. Tehdy byl svět přehledně rozdělen na dobro a zlo, stačilo se jen rozhodnout, za kterou z těch dvou částí se postavit, a bez odkladu vyrazit do boje. Dnes se moc mudruje, přichází únava z nikdy nekončící služby, ze stereotypu, z nenaplněnosti a také (ale to je tajné) z vlastní nedokonalosti.
Své o tom vědí v divadle NoD, neboť tam dostali prostor pro osobní výpověď superhrdinové, původně blaženě čisté a jednoduché bytosti, postupem času však čím dál tím víc ušpiněné složitostí mezilidského bytí.
Kolektivní improvizace zafixovaná po zkouškách do pevnějšího tvaru v rámci jakési „časosběrné dokumentární inscenace“, přivádí na scénu Batmana, Catwoman, Hulka a Supermana a také Droida Sphera (neboť i on pocítil nutkání odhalit svou třináctou komnatu).
Záludnost formy
Všichni tito superhrdinové jsou „kamerou“ zastiženi v různém stadiu depresivního rozpoložení. Superman touží po věčném klidu, tedy smrti, protože je z toho stálého zachraňování totálně unaven, Catwoman a Batman se cítí opuštění a natolik sami, že v touze po partnerovi potlačují svou výjimečnost, to jediné, co je na nich vlastně zajímavé a sexy. Hulk pak bojuje, marně, se svými návaly vzteku a Sphero v „roztomilé“ zpovědi šokované veřejnosti odhalí, že George Lucas byl sráč.
Mladý kolektiv (režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, výprava Lucie Wildtová, hudba Ivo Sedláček) stvořil chytře zábavnou inscenaci, třebaže se jim úplně nepovedlo překonat záludnosti zvolené formy.
Filmový dokument má vůči tomu divadelnímu jednu zásadní přednost, a to střih. Sestříháme-li šikovně ve filmu tzv. mluvící hlavy, nemusí výsledný tvar nutně působit upovídaně. Naproti tomu v divadle příchody a odchody nůžkami nevyřešíte. Přestože se inscenátoři snažili co mohli, aby tyto předěly vyřešili, jisté zdlouhavosti a upovídanosti se, zvláště na začátku představení, nedokázali zbavit.
Zábava nikoliv za každou cenu
Nejsilnější je představení ve chvílích, kdy dostanou prostor čistě divadelní prostředky, tedy světlo, herecké zkratky a především hudba. Ano, především zvuk a hudba povyšují inscenaci ze sympatického snažení na regulérní profesionální představení.
Pokud se herectví týká, ve všech čtyřech případech, to jest Martin Cikán jako Superman, Jan Strýček Batman, Lumíra Přichystalová Catwoman a Láďa Karda Hulk, má své limity, které jsou ovšem skvěle zastřeny osobním zaujetím a nasazením. Zvolená poetika jakoby upřímných a naivních zpovědí snese sem tam nedokonalou dikci jakoby zahozené pointy a dokáže překlenout občasnou zdlouhavost textu.
Inscenace Osamělost komiksových hrdinů vznikla především pro zábavu, a i když (nebo možná právě protože) nejde o „řachandu“ za každou cenu, nýbrž obsahuje i skoro kritický podtón naší současné popkultury, zábavná opravdu je. Na jevišti nechybí hravost, humor ani nadsázka. Všechny tyto atributy jsou pak podávány s takovým nakažlivým nadšením a entuziasmem, že přesvědčí i toho nejzaseklejšího diváka (tedy až na toho velmi unaveného pána, co spal vedle mne).
