Brilantně napsaná divadelní hra Jamese Goldmana Lev v zimě není kupodivu častým hostem na českých jevištích, přestože nabízí nevšední herecké příležitosti. Naposledy ji uvedlo v roce 2009 Divadlo Radka Brzobohatého (v hlavních rolích s principálem a Hanou Maciuchovou). Nyní se nového nastudování chopilo Divadlo na Vinohradech. V režii Jana Buriana ústřední postavy dramatu – Jindřicha II. a jeho manželku Eleonoru – ztvárnili Tomáš Töpfer a Dagmar Havlová Veškrnová.
Recenze: Lev v zimě trpí, navzdory Havlové a Töpferovi
Důvodů, proč divadla hru neuvádějí častěji, je více. Jedním z prvních, který se nabízí, je jistě nezapomenutelná filmová adaptace z roku 1968 s Peterem O'Toolem a Katharine Hepburnovou, oceněná třemi Oscary. Jejich výkony budou už asi navždy záležitostí srovnávání a nesnadnou okolností pro příští představitele. Ovšem hra samotná, která před svým zfilmováním sklízela velké ovace na Broadwayi, skrývá další zásadní úskalí, s nimiž se inscenátoři musí popasovat.
Především to je její žánrová nevyhraněnost. Hra osciluje mezi historickým dramatem a chytře vystavěnou konverzačkou. Ani komedie, ani tragédie, ani životopisné drama – a mnoho, mnoho textu. To vše klade na případné inscenátory vysoké nároky. Bohužel ani renomované Divadlo na Vinohradech se s těmito záludnostmi nevyrovnalo beze zbytku.
Lva táhnou Havlová a Töpfer
Je pochopitelné, že dramaturgie divadla přistoupí k nasazení takovéto hry jen v případě, pokud má k dispozici dvě výjimečné herecké osobnosti pro ústřední dvojici. Tomáš Töpfer a Dagmar Havlová takovými osobnostmi bezpochyby jsou.
Reportáž: Na Vinohradech krotí Lva v zimě (zdroj: ČT24)
Z tohoto pohledu se nedá inscenaci nic vytknout. Oba představitelé hlavních rolí si s textem chytře pohrávají. Nechybí exaltované ani tiché tóny, civilní projev i patetické vzlety jsou přesně dávkované. Napětí přinášející střihy a zvraty jsou uvěřitelné a hra mezi touto dvojicí silných osobností je vskutku zábavná. Tím jsou ovšem veškeré klady představení vyčerpány.
Postavit celou inscenaci jen na hereckých výkonech (byť kvalitních) je bohužel pro celkový dojem málo, navíc když další herci kvalit ústřední dvojice nedosahují. Režisér Jan Burian totiž na všechny ostatní divadelní složky, potřebné pro vyvážený celek, jaksi pozapomněl.
Příchody, odchody a nesourodost
Jeho režie se smrskla na základní aranžmá příchodů, odchodů a koncipování pohybu postav po jevišti. Inscenace postrádá jakoukoli divadelní metaforu, neřkuli jednotící poetiku, která by herecké výkony povýšila a dodala představení kreativitu, tolik potřebnou, aby došlo ke kýženému divadelnímu zážitku.
Bezradnost režie odráží i skoro až ledabylá výprava (Karel Glogr). Statická scéna složená z jakési měděné konstrukce evokující bránu, opatřená závěsy, v popředí praktikábl s červeným přehozem pro Jindřichovy komnaty a později modrým pro francouzského krále Filipa, stolek, dvě židle a také Filipova postel s nebesy – vše působící nahodile, nesourodě a hlavně nic z toho nevytváří potřebnou atmosféru sevřeného, svébytného díla, kterým každé divadelní představení má být.
Lev v zimě (Divadlo na Vinohradech)
Podobně nesourodě působí kostýmy, které jsou, tak jako scéna, pojaty v indiferentním duchu s mírně historizujícími prvky. Zaměnitelnost jakéhokoli kusu scény či kostýmu za jiný je trestuhodná a nepochopitelná v souvislosti se všemi zkušenými divadelníky, kteří se na inscenaci podíleli.
Nicméně, ten kdo má rád klasiku a k uspokojivému pocitu mu stačí dívat se na dobré herce, kteří si pohrávají s kvalitním, chytrým a vtipným textem, si v inscenaci Lva v zimě v Divadle na Vinohradech přijde na své. Díky výkonům Tomáše Töpfera a Dagmar Havlové představení nepadlo pod stůl, je jen škoda, že jejich úrovně ostatní složky představení nedosahují.