Marie Třešňáková strana 3 z 5

V záplavě knih předvánoční nabídky se objevil i český překlad knihy Coco Chanel - Pohled zblízka z roku 2011, ve které se autorka Lisa Chaneyová pokusila zachytit nezachytitelné – osobnost ikony módního světa Gabrielle Chanelové, tedy Coco Chanel. Pro svůj nelehký záměr zvolila poměrně strohý styl vyprávění, bez okrasných kudrlinek, beletrizujících metafor či románové fabulace. Přesto je obsáhlá publikace čtivě poutavá až vzrušující, a to díky ústřední komplikované postavě, která navíc žila ve srovnatelně komplikované době.

Do českých kin právě vstupuje v pravdě československý film Jak jsme hráli čáru (slovenský název je ovšem Rukojemník). Snímek vznikl v česko-slovenské koprodukci (v čele s Českou televizí), hrají v něm čeští i slovenští herci, děj se odehrává v době existence Československa a je situován na slovensko-moravsko-rakouské pomezí, v původním znění se mluví slovensky, česky i maďarsky. Bohužel české diváky o tuto autenticitu zvuku připravilo nepříliš šťastné rozhodnutí producentů, opatřit film českým dabingem. Důvodem prý byla neznalost slovenštiny u českých dětí, které by měly tvořit část publika, protože film je zařazen do kategorie „rodinný“.

Česká televize si v koprodukci s francouzsko-německou stanicí Arte vytkla za cíl natočit film o Václavu Havlovi, který by obsáhl celý jeho dramatický, místy absurdní, ale vždy plnohodnotný život. Nelehký úkol byl svěřen režisérce Andree Sedláčkové, která kromě filmové praxe (Oběti a vrazi, Musím tě svést, Fair Play) v sobě snoubí jak pohled, řekněme, český, tak i zahraniční, neboť několik let žila a pracovala ve Francii. Nejenom přítomnost těchto dvou aspektů dala vzniknout působivému snímku Život podle Václava Havla, který zdánlivě jednoduchou formou vypráví složitý životní příběh neobyčejné osobnosti, jakou Václav Havel bezpochyby byl.

Sochař Pavel Opočenský ve svém značně kontroverzním a rozháraném způsobu života má jednu konstantní jistotu - svoji tvorbu. Životní situace ho mohou zaskočit, vykolejit, avšak svým uměním každému pochybnému kroku dokáže dodat věrohodnou protiváhu. To dokládá i poslední výstava, která v prostorách předbojského Yard Resortu poblíž Prahy potrvá až do jara příštího roku.

Galerie hlavního města Prahy uspořádala rozšířenou reprízu brněnské výstavy Někdy v sukni / Umění 90. let. Oproti Moravské galerii poskytl Dům U Zlatého prstenu v Týnské 6 - Praha 1 větší a reprezentativnější prostory, takže bylo možno úspěšnou expozici rozšířit i velkoryse pojmout v širším kontextu vývoje české výtvarné scény.

Činoherní klub pro svoji další premiéru sáhl po hře Živnost paní Warrenové, kterou G. B. Shaw napsal v roce 1894 a kterou pro současného diváka upravil a také režíroval kmenový režisér divadla Ladislav Smoček. Aktualizovaný text s názvem Paní Warrenová akcentuje jako základní dramatický konflikt vztah mezi rodičem a dítětem, kdy tragédii přináší jakoby ideologický rozkol. Poněvadž však G. B. Shaw i Ladislav Smoček jsou bytostní divadelníci, celé drama je podstatně složitější a vrstevnatější.

Sledovat dokument Benjamina Tučka Plán je dost drásající, neboť si velmi zřetelně uvědomíme, jak lehce se necháváme obalamutit, s jakou lhostejností přehlížíme někdy nezvratitelné špatné kroky politiků, čímž přispíváme k jejich osobním ziskům a vlastnímu pocitu bezmoci. Pocit bezmoci byl také startujícím momentem k úmorné pětileté práci, na jejímž konci je obdivuhodný výsledek, který by mohl mít širší dopad, přesahující sály kin.

Galerie Jaroslava Fragnera v rámci 3. Betlémské kulturní noci otevřela výstavu Vnímání prostoru Ivana Kolečka. Jak sám architekt ve své zahajovací řeči podotkl, jedná se o interaktivní expozici, neboť Ivan Koleček patří mezi poměrně malou část architektonické obce, která architekturu představuje jako „nedělitelný komplex dojmů (který podněcuje jak smysly, tak paměť těla)“. Expozice tudíž nebyla koncipována jako běžná architektonická výstava, kdy jsou prezentovány jednotlivé autorské projekty.

Praha - Právě otevřená výstava v domě U Kamenného zvonu nazvaná Josef Váchal. Magie hledání spíše než magii hledání odhaluje magii tvorby. Svérázný výtvarník, jehož osobitý styl se dosud teoretikům nepodařilo zařadit do žádné škatulky, tvořil tak, jako by dýchal. Vše, čeho se dotkl, se měnilo v umělecký objekt. Jakési vnitřní pnutí a puzení dalo popud ke vzniku vskutku rozsáhlého díla, které se jen těžko dá prezentovat ve svém celku. Autorka výstavy Marie Rakušanová si jako rámec pro výběr děl zvolila umělcův vztah k magii a okultismu. Na 400 objektů pak s kurátorkou za Památník národního písemnictví Bronislavou Rokytovou v působivé expozici rozdělily do jednotlivých sekcí: Horoskop, (Anti)hmota, Plnost, Pracovna, Čáry, Znak (Trojúhelník, čtverec, kruh a kříž), Čísla, Písmo, Natura, Aura a Demonomania.

Román Jarmily Glazarové vydaný roku 1938 Vlčí jáma proslavil brilantní film Jiřího Weisse, v němž v roce 1957 excelovali Jiřina Šejbalová, Miroslav Doležal a mladičká Jana Brejchová. Po stejné předloze nyní sáhli v Divadle v Dlouhé, kde zvolili vlastní adaptaci. Je dílem Martina Františáka, jenž se rovněž chopil režie.

Praha - Galerie Novoměstské radnice na Karlově náměstí v Praze 2 uspořádala společnou výstavu třem umělcům. Pod nicneříkajícím názvem Dvě + 1 je ukryta zajímavá expozice dvou malířek a jednoho nábytkového designéra. Alenu Beldovou, Markétu Jírovou a Jaroslava Šustu umělecky zdánlivě nic nespojuje, přesto jejich společná výstava hovoří příbuzným jazykem. Bez patosu a velkých gest se před návštěvníkem odkrývá výpověď o tvořivém vnímání světa. Ve výstavní síni se tentokrát sešli tři umělci, kteří poctivě přehlížejí momentálními trendy a cílevědomě jdou za svou věcí s velkým soustředěním.

Tzv. kamenná, repertoárová divadla to mají těžké. Musejí umět stvořit repertoár, aby zaujal široké divácké spektrum, od poučeného intelektuála až po bábu Dymákovou z Horní Dolní. Herecký soubor musí být schopen zvládnout úlohy komediální, dramatické, absurdní, groteskní i civilní, neboť boj o diváka je věčný. Jeden z autorů, který tento zápas bezpochyby divadelníkům ulehčuje, je William Shakespeare. Jeho příběhy nestárnou, neboť odrážejí vše, co lidské hemžení obsahuje, a jeho hry je možné inscenovat na tisíc způsobů. Sáhnout po Shakespearovi je většinou sázka na jistotu. Záleží ovšem na tom, do jakého kontextu slavného alžbětince zasadíme a zda inscenátoři najdou tu správnou rovnováhu mezi klasikou a aktualizací, mezi autorem a adaptérem. V Divadle v Dlouhé při inscenování jeho komedie Mnoho povyku pro nic na pomyslné hraně balancují celkem zdatně.

Čas od času se v České kulturní obci za přispění velkého nadšení a ještě většího úsilí podaří vytvořit něco vskutku velkolepého. Tentokrát se to povedlo Národní galerii v součinnosti se Zdeňkem Sklenářem, Nadačním fondem Richarda Fuxy a Nadací Reynek při realizaci výstavy Reynek – Génius, na kterého jsme měli zapomenout. Oživit dílo u nás ne až tak doceněného uměleckého velikána Bohuslava Reynka vzalo na sebe podobu monumentální akce, která kromě samotné výstavy ve Valdštejnské jízdárně Pražského hradu zahrnující originální grafiky, z nichž jsou některé vystavovány úplně poprvé, obsahuje i vydání výjimečného provedení Bible s výtvarným doprovodem Reynkových grafik a netradiční doprovodný program provázející zvláště otevření výstavy.

Jiří Mádl má tak trochu smůlu v tom, že začal svou hereckou kariéru hodně brzy, a proto ho nálepka povrchního puberťáka provázela dost dlouho. Tak jako Marek Eben musel dosti usilovně potlačovat svého Válečka nebo Lucie Bílá přezpívávat „neposlušné tenisky“, nakonec se i Mádlovi podařilo svými pozdějšími výkony přesvědčit, že mu to přece jenom trochu více hraje a myslí, než se zpočátku zdálo. Přesto když oznámil, že se chystá na svou první filmovou režii, podle vlastního scénáře, málokdo věřil, že Pojedeme k moři skončí kvalitním výsledkem. Jiří Mádl však těch několik, kteří na něj vsadili (především společnost Bio Illusion a Česká televize), nezklamal a svůj filmový autorský debut dotáhl do velice zdařilého konce.

Hra Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská se po své světové premiéře v Divadle v Řeznické začátkem března 2014 jako hostující inscenace objevila v Divadle Na zábradlí. Nutno konstatovat, že jí toto společenství sluší. Balákova groteska o absurdním setkání sportovkyně, která si zachovala svou tvář, a právě zvoleného prezidenta, jenž svou tvář rychle ztrácí, do kontextu divadla, jehož slavné inscenace se rekrutovaly z absurdního divadla spojeného s tzv. českou groteskou, sedí jako máloco.

Divadelní a filmový režisér David Jařab, který byl jedním z režisérů a uměleckým šéfem Divadla Komedie, připravil pro Novou scénu Národního divadla adaptaci povídky Johannese Urzidila Poslední zvonění pod názvem Kvartýr. Na divadelní scénu tak přinesl křehký epický příběh z období 2. světové války, kdy Židé museli opustit své byty a zanechat svým sloužícím nejen drahocenné vybavení, ale i úspory. Služce Mařce, která u svých židovských pánů sloužila deset let, ovšem toto lehce nabyté jmění štěstí nepřinese, ba právě naopak.

Na letošním ročníku Febiofestu je v předpremiéře uváděn Detektiv Down, druhý snímek norského režiséra Bårda Breiena, který si slávu vydobyl již svým debutem Kurz negativního myšlení. Breien Detektivem Downem potvrzuje, že norská kinematografie v něm získala originálního, talentovaného tvůrce, který si vybírá neotřepaná témata, jež zpracovává osobitou poetikou. Snímek se převážně točil v Praze a na jeho vzniku koprodukčně spolupracovala Česká televize.

Wes Anderson je hravý režisér a svou výraznou poetiku neopustil ani v nejnovějším snímku Grandhotel Budapešť. Pro milovníky artových filmů je potěšením sledovat bizarní balábile, které se rozehrává kolem nesouměrné dvojice šéfa hotelového personálu Gustava (Ralph Fiennes) a mladého pikolíka Zera Moustaye (Tony Revolori). Anderson si jako scenárista vymyslel osobitý svět, který obsadil zajímavými figurkami v prapodivném příběhu, aby pobavil sebe i filmové diváky.

Přiznávám, že jsem se již dlouhou dobu v kině tak nebála, nesmála a s chutí nesledovala dění, a to přitom šlo o cestopisný dokument. Vynikající záznam neuvěřitelné jízdy party šílenců, kteří si usmysleli přejet celou Jižní Ameriku ze severu až na nejjižnější výběžek. Místo land roverů si přitom vystačili s vozovým parkem v podobě dvou trabantů, polského fiátku a jawy z roku 1957.

Vlastně jsme z toho všichni trochu smutní. George Clooney již dávno přesvědčil, že není jen hezoun. Umí hrát, režírovat, přemýšlí, je poctivý k sobě i k divákům a vůbec ze všeho nejvíc mu svědčí kolektivní souhra. Když se tedy proslechlo, že bude režírovat a hrát ve filmu spolu s Mattem Damonem, Billemem Murray, Johnem Goodmanem, Jeanem Dujardinem, Hughem Bonnevillem, Bobem Balabanem, přičemž ženský part zastupuje Cate Blanchett, nemohlo vzniknout než příjemné očekávání. Bohužel výsledek toto očekávání nepotvrdil.

V produkci České televize vznikl čtyřdílný dokumentární cyklus Když v tom jedou ženy. Režisérka Theodora Remundová spolu se scenáristkou Klárou Formanovou po tři roky sledovaly ženy, které bojovaly s různými druhy závislostí v terapeutické skupině při psychiatrické léčebně v Bohnicích. Čtyři díly sledují osudy čtyř žen, jejich pády i vzepětí, prohry i opětovné nabrání sil či totální selhání. Dva díly jsou pak věnovány terapeutickým sezením, ve kterých má divák možnost nahlédnout do složité a mnohdy intimní práce s klientkami léčebny. Cyklus na programu ČT2 od 22:00 otevírá díl s názvem Abstinence na prvním místě.

Praha - Letošní ročník festivalu španělsky mluvících filmů La Película se opět pyšní žánrovou i tematickou směsicí snímků. Program, tradičně rozdělený na dvě části, současnou španělskou tvorbu a potom tematický cyklus, obsahuje jak horor, historický film, tak konverzační komedie. Přehlídku slavnostně otevřel film Čarodějnice ze Zugarramurdi (2013). Snímek získal ve Španělsku osm cen Goya.

Distributorská společnost Film Europe čekala dost dlouho, než koupila film Paula Sorenttina Následky lásky. Vlastně až úspěch jeho Velké nádhery, který aspiruje na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, byl tím správným popudem k uvedení snímku z roku 2004 do českých kin. Zdá se, že váhavost se v tomto případě vyplatila. Byla by opravdu škoda, kdyby tak dobrý film jako Následky lásky, zapadl kvůli neznalosti publika. Dá se totiž předpokládat, že úspěch Velké nádhery přitáhne do hlediště přece jenom více lidí, než by tomu bylo bez tohoto fenoménu.

Bylo jen otázkou času, kdy se někdo chopí životního příběhu chlapíka jménem Paul Potts, aby ho převedl na filmové plátno. Stalo se v roce 2013, šest let po jeho fenomenálním úspěchu v první sérii televizní show „Británie hledá talent“. Na to, jak vděčný námět jeho život nabízí, je to kupodivu dost pozdě. Ale pravděpodobně vše, co tomuto člověku osud přináší, si musí počkat na svou chvíli. Pro životopisný snímek One Chance (do českých kin jde s názvem Životní šance) ta pravá chvíle nastala loni, kdy se toho chopili dva Američané, scénárista Justin Zackham (Než si pro nás přijde, Velká svatba) a režisér David Frankel (Ďábel nosí Pradu, Marley a já, Druhá šance).