Marie Třešňáková strana 2 z 5

Někteří lidé, a nejenom ti, co se pohybují v umělecké branži, působí, jako by byli z jiné planety. Jsou jiní, buď svým myšlením, nebo chováním či svou tvorbou. Mezi takové jistě patří i sicilský pastevec, sochař a stavitel Lorenzo Reina. Uprostřed sicilské přírody vytváří skrze umění zvláštní svět, který ctí historii místa, zároveň však jako by čerpal energii z jiné dimenze. Dokladem toho jsou nejenom jeho sochy a citlivě budovaná farma, ale především jeho Divadlo Andromeda.

V těchto dnech proběhlo v sicilském pohoří Madomie, konkrétně v historickém městě Petralia Soprana, 3. mezinárodní sochařské sympozium. Umělci v ulicích horského městečka však sochy netesali z kamene, nýbrž ze soli. Díla, která vznikla během jednoho týdne, mohou návštěvníci vidět po celý rok v Muzeu současného umění Sotto Sale (MACSS), které vzniklo v solném dolu nedaleko města.

Sicílie, největší evropský ostrov, se v posledních letech zařazuje mezi oblíbené turistické destinace. Jednou z příčin tohoto trendu je jistě autenticita, a to jak krajiny, tak lidí v ní žijících. Pozoruhodná svébytnost se pochopitelně odráží i v dílech místních umělců. Akademická malířka Olinda Lo Presti vypráví příběhy, které v sobě nesou silnou stopu země, kde se magika denně střetává s realitou a kde se denně realita proměňuje vlivem magiky.

Takovou šanci dostane ten, který se v belgickém městě Liège (Lutych) navštíví některou z akcí pořádaných v nedávno otevřeném multikulturním objektu, který byl vytvořen ze starých městských lázní. Návštěvník, který se přes klasicky pojatou recepci a šatnu v přízemí dostane do prvního patra, se náhle ocitá v „malém bazénu“, odkud volným krokem může přejít o něco víš do „bazénu velkého“ a doslova tak vplout do umění.

Nevím, jestli je to šťastný název. Den blbec s označením komedie evokuje představu o filmu, ve kterém se v jediném dni na nepřipraveného hrdinu řítí jedna nečekaná událost za druhou, což s sebou přináší množství gagů „k popukání“ a poněkud méně opravdové zábavy. Naštěstí v německém snímku tohoto názvu se nejedná o jediný den ani o třeskuté situační špílce. Němci, zdárně poučeni francouzskou a americkou filmovou produkcí, kde se na plátně sejde nesourodá dvojice hrdinů, natočili celkem slušný a dostatečně zábavný film, který nejvíce zrazuje jen ten blbý název.

Galerie La Femme tentokrát upustila od svého ústředního tématu ženy a dala svůj prostor k dispozici ladnosti v podobě zvířat. Zvířecí motivy ve výtvarném umění bývají nezřídka spojovány s kýčem nebo líbivostí, v dílech tří autorů podílejících se na výstavě Volání divočiny nic kýčovitého nenajdete. Přesto jsou díla Mony Lipi (keramika), Richarda Augustina (obrazy) a Vladimíra Bruntona (fotografie) v tom nejlepším smyslu slova líbivá a opravdu vzbuzují dobrou náladu.

Procházet se mezi zámeckým stříbrem, kochat se precizní prací, nápaditostí zlatníků a představovat si historické konkrétní události, při kterých byly číše, mísy, poháry i toaletní předměty v plné permanenci, je vskutku velký zážitek. Jeden takový a v plné síle nabízí Galerie České spořitelny v pražské Rytířské ulici. Autorka expozice Alena Vaverková soustředila v intimním prostoru galerie reprezentativní vzorek z bohatých zámeckých sbírek. 61 položek reprezentuje vrcholnou zlatnickou práci z dílen od renesance po 19. století. Návštěvníci si je mohou prohlédnout v perfektním nasvícení a tematickém uskupení ve skleněných vitrínách, které umožňují detailní prohlídku. Zámecké stříbro je pak vhodně doplněno rovněž reprezentativními obrazy s podobnými motivy.

Velkolepá pražská prezentace u nás skoro zapomenutého malíře Vlastimila Košvance (1887-1961) je dílem Italů. Výstava s názvem Mistrovská díla Vlastimila Košvance, umístěná ve třech významných výstavních prostorách, je vlastně důsledkem zanícenosti a entuziasmu jediného člověka, Giuseppa Franzoniho, který Košvance pro sebe objevil v 80. letech náhodou v Paříži. Od té doby se cílevědomě snaží navrátit tohoto zručného malíře do povědomí nejenom české umělecké obce.

Kdo má rád intelektuální divadlo postavené na dialogu, který prochází absurdními zvraty stále dokola, jakoby ve spirále, kdo dává přednost civilnímu projevu před teatrálností, kdo považuje za lepší o představení přemýšlet, než být jen chvilkově pobaven, měl by zajít do Švandova divadla na představení Protest/Rest. Dvě aktovky uváděné v komorním prostředí Studia, autorů Václava Havla a Marka Hejduka v citlivé režii Daniela Hrbka, přinášejí v čisté formě inteligentně zábavné divadlo.

V poutavém prostředí kláštera sv. Anežky České byla instalována výstava Tajemné dálky. Symbolismus v českých zemích 1880–1914. Ačkoli se jedná o expozici, která měla svou premiéru minulý rok v Krakově a posléze, o třetinu rozšířená, v Olomouci, v Praze se rozhodně nedá mluvit o replice. Naopak s citem a inteligencí instalovaná výstava odhaluje zatím neobjevené souvislosti, a to nejenom díky obohacení expozice o výrazné zápůjčky Národní galerie.

Poznávat cizí města přes umění je skvělá myšlenka, kterou u nás realizuje několik agentur. Například Salve Tour ve svém jarním programu nabídla hned dvě skvostné výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem - dle očekávání velice populární expozici „Monet a zrození impresionismu“ a tematicky originální výstavu „Umělci a proroci. Tajná historie moderního umění 1872-1972“.

V nevelké, skoro až intimní galerii Září v Praze 7 potěší ty, kteří mají rádi věci nevšední až bláznivé, výstava s názvem „Simona Kafková Dříve a nyní“. Osobitě vyjadřující se výtvarnice zde vystavuje své umělecké artefakty v podobě brýlí, které dělávala dříve, a stejně tak „uhozené“ šperky ze své nynější tvorby.

Zahrady ve Versailles, oslnivé interiéry, zdobné kostýmy, rozmařilý život na dvoře Ludvíka XIV. v konfrontaci s výjimečně emancipovanou ženou z lidu. Kdo by se netěšil na takovou podívanou! Film Králova zahradnice (A Little Chaos) režiséra Alana Rickmana s Kate Winsletovou v hlavní roli vskutku všechny tyto divácky přitažlivé atributy nabízí, výsledný dojem je však přes veškerou profesionalitu tvůrců poněkud rozpačitý.

Netrvalo to ani moc dlouho, pouhé tři roky, a diváci se opět mohou potkat s postaršími hrdiny, kteří je celkem překvapivě okouzlili při svém pobytu v Báječném hotelu Marigold. Setkání s nimi bylo natolik příjemné a potěšující, že jen zabedněnec by nadobro uzavřel jejich příběhy, které se tak zdárně rozjely. A tak se zrodil Druhý báječný hotel Marigold. Stejní hrdinové, stejná barevná Indie, stejné zamyšlení nad stárnutím, tentokrát však vše méně překvapivé a o něco více nostalgické.

Hry českého básníka, spisovatele a filozofa Ladislava Klímy (1878–1928) se na českých jevištích příliš často nevyskytují, neboť jejich inscenování je vskutku velice obtížné. Přemíru složitého textu plného filozofických myšlenek, absurdních spojitostí a mytických odkazů lze inscenovat, jen pokud divadelníci najdou vhodný scénický klíč, kterým nejednoduchou Klímovu imaginaci zprostředkují publiku. Režisérka Hana Burešová se souborem Divadla v Dlouhé takový klíč našla.

Vypadá to, že české maloměsto nemá šanci. Není to tak dávno, co jsme se plácali po ulicích Šumperka ve filmu Krásno, a už se zase ocitáme v depce bezvýchodnosti, a to prostřednictvím snímku Kobry a užovky Jaroslava Žváčka (scénář) a Jana Prušinovského (režie). Tentokrát je však pocit zmaru a marnosti o něco více apelativní, neboť je oblečen do obecnějšího hávu. Zatímco Krásno bylo krásně vystylizováno a divák se tak mohl uklidňovat, že se ho to zase až tak netýká, Kobry a užovky takovýto pocit lehkého odstupu neposkytují.

Obliba severských filmů a také literatury u nás stále trvá. Český divák má rád onu zvláštní potemělou atmosféru, hlubší ponor do duše člověka i trochu temný humor. Popularita severských děl je natolik rozsáhlá, že je možné hovořit už o severské umělecké vlně, která si například na poli filmu vynutila pořádání festivalu. Letošní ročník Severské filmové zimy 16. února zahájí autorský snímek Oleho Giævera Proti přírodě. Giæver jako režisér, scenárista i představitel hlavní role stvořil dílo přesně odpovídající výše řečenému, jen je ještě o něco málo individualističtější než jiné skandinávské filmy. Ale asi největším překvapením tohoto filmu je, že vůbec vznikl.

Autorský dokument Martina Štrby Vlna vs. břeh, který právě přichází do českých kin, je výrazným dokladem toho, že dokumenty obecně se v posledních letech u nás nesou na velké vlně popularity. Publikum vděčně kvituje autenticitu, pojmenování zásadních otázek či trendů ovlivňujících v některých kategoriích rozvoj společnosti a v neposlední řadě autorský rukopis tvůrců. Všechny tyto atributy má i Štrbův dokument – je autentický, nic nepředstírá, přes jednotlivé aktéry tzv. Slovenské nové vlny se snaží vytvořit obecnější obraz tvůrčí osobnosti a přes ni získat povědomí o tehdejší době, ovšem se silným přesahem k dnešku.

Pro nás starší a pokročilé se vznik divadla Činoherní klub v 60. letech jednoznačně zařadil mezi malé, ale důležité zázraky. Ačkoli dnes označujeme tuto dobu za poměrně uvolněnou v souvislosti s komunistickou ideologií, pravdou je, že určitá benevolence dohlížejících úřadů sice nastala, ale ke svobodě to mělo vskutku daleko. Proto vznik čehokoli, co svobodou, byť ohraničenou, jen trochu zavánělo, bylo přijímáno s otevřenou náručí a velkým očekáváním. Co nás mohlo více vydráždit z naší letargie než parta energií nadupaných divadelníků, kteří si uměli hrát a jaksi mimochodem se i zamýšlet nad smyslem života. Tehdejší intenzivní pocity, které jsme prožívali s každou inscenací nově vzniklého divadla, se mi opět připomněly při procházce mezi panely výstavy 50 let Činoherního klubu uspořádané ve Staroměstské radnici.

V pražské galerii Kvalitář otevřeli výstavu, která přesahuje galerijní hranice. Pod názvem Baugruppe ist super! s podtitulem Jak se dnes bydlí – inspirace z Berlína kurátoři Helena Doudová a Marek Kopeć soustředili přehledný, didaktický, ale i nápaditý záměr seznámit širší veřejnost s inspirativním berlínským trendem v bydlení.

Filmový režisér Tim Burton si i u nás získal své příznivce zejména pro svou zvláštní poetiku, výtvarný výraz a fantazii. Diváky po celém světě oslovil především hravým nadhledem, propojením žánrů, jako např. horor, komedie a groteska, to vše povýšeno o nezaměnitelný výtvarný rukopis. Bohužel ve svém posledním díle Big Eyes, které je vystavěno na skutečném příběhu malířky Margaret Keaneové, se všech těchto svých výjimečných postupů vzdal. Ve snaze co nejpravdivěji převyprávět strastiplný osud ženy, jejíž obrazy s postavami s nepřiměřeně velkýma a smutnýma očima, si přivlastnil její manžel, režisér odložil svou hravost i obrazovou fantazii, která ho proslavila.

Jana Wericha, jednoho z nejvýznamnějších českých umělců, si v těchto dnech připomínáme v souvislosti se 110. výročím jeho narození. Stalo se tak 6. února 1905. O několik měsíců později, 19. června, spatřil světlo světa Jiří Voskovec. Spolu vytvořili nepřekonatelnou uměleckou dvojici. Nelze vzpomínat na Wericha, aniž by nám vzápětí na mysl nepřišel Voskovec a rovněž Osvobozené divadlo. Jejich umělecký výraz, ať už mluvíme o herectví, nebo autorských textech, byl novátorský, originální a osobitý. Herecké kreace dvojice V+W si můžeme připomenout z několika filmů, avšak divadelní tvorbu je možné přiblížit dnešnímu divákovi jen novým nastudováním některé z her, které stvořili pro Osvobozené divadlo. Inscenování her Voskovce a Wericha však přináší nejedno úskalí a současní divadelníci se často trápí otázkou: hrát, či nehrát V+W?

Americká akční komedie Mortdecai, která do české distribuce vstupuje pod názvem Mortdecai: Grandiózní případ v hlavní roli s Johnny Deppem, dokládá, jak křehký a náročný je žánr filmové komedie. Aby fungovala i v jakkoli vysoké nadsázce, musí všechny její prvky, ze kterých je poskládána, být v perfektní rovnováze. Zdá se, že v případě filmové adaptace knih Kyrila Bonfigliola o nudícím se šlechtici s extravagantním chováním k vyváženosti, a tudíž kvalitě trochu scházelo, sice málo, ale přece jenom scházelo.

Nová inscenace Studia Ypsilon Sežeňte Mozarta navazuje na původní poetiku divadla, která je založena na hravém, někdy i drzém mísení forem a žánrů, kdy na základě konkrétního tématu se putuje světem fantazie, metafor a symbolů. Ne nadarmo uchovala Ypsilonka ve svém názvu slovo Studio po celou dobu existence, což už je opravdu 50 let. V rozvolněném, hledajícím a tvořivém studijním prostoru se stále cítí nejlépe. V takových konotacích přistoupili inscenátoři i k tématu Mozartova Kouzelná flétna.