Nová inscenace Studia Ypsilon Sežeňte Mozarta navazuje na původní poetiku divadla, která je založena na hravém, někdy i drzém mísení forem a žánrů, kdy na základě konkrétního tématu se putuje světem fantazie, metafor a symbolů. Ne nadarmo uchovala Ypsilonka ve svém názvu slovo Studio po celou dobu existence, což už je opravdu 50 let. V rozvolněném, hledajícím a tvořivém studijním prostoru se stále cítí nejlépe. V takových konotacích přistoupili inscenátoři i k tématu Mozartova Kouzelná flétna.
Divadelní rámec, ve kterém je „možné všechno“, jim zajišťuje tzv. divadlo na divadle. Ocitáme se totiž v době vzniku Mozartovy komické opery a jejího nastudování v divadle Na Vídeňce v roce 1791, ale zároveň je nám připomínáno, že se stále nacházíme v tvůrčím kvasu současné Ypsilonky. „Každý hrající účastník této inscenace je zde tedy především sám za sebe, aby vše propojoval a snažil se být vždy nějakou živou osobností kolem roku 1791 a zároveň i postavou, kterou tehdy v Kouzelné flétně představoval,“ říká k pojetí režisér a autor textu Jan Schmid.
Před divákem se tak odehrává koláž scének i jednotlivých výstupů, které se více či méně vztahují k základnímu tématu, někdy je však souvislost tak rozvolněná, že se jen těžko dá kontext vysledovat, v inscenaci však přesto zůstává především pro svou zábavnost. Hravost a zábavnost jsou tedy hlavními pilíři večera. Protože se neustále cestuje v čase, prostředí i mezi jednotlivými žánry, může se stát, že se divák v logice inscenace trochu ztrácí, což nejvíce pocítí ten, který až tak dokonale nezná už samo o sobě spletité libreto Kouzelné flétny. Není však třeba propadat panice, celý soubor totiž přistupuje k dění s takovým nasazením, že chybějící souvislosti zdatně překlene humor jednotlivé sekvence.
Nicméně i v takto rozevláté formě, kterou hnětou zdařilé herecké a pěvecké výkony, by celku prospělo pravidlo, že někdy méně je více. Každý divadelník ví, že nejtěžší při zkoušení je vzdát se nápadu. Z té přehršle vtipností, které tvůrce napadají (čímž je Ypsilonka pověstná, neboť mnohé je postaveno na improvizaci či spontánních nápadech herců) je zapotřebí pokorně vybrat to nejlepší a nejvýstižnější. V tomto směru režisér Schmid ani dramaturg Jaroslav Etlík příliš pokory vůči celku nepředložili. Dokladem toho je neúnosná délka představení, jehož rytmus je srážen skoro filozofickými zamyšleními, která sice obstarávají jakési závažnější opodstatnění inscenace, ale ku škodě celku. Rovněž množství tzv. „falešných konců“ představení škodí, třebaže se jejich násobení obléká do humorného kabátu. Ať se tvůrcům každý z nich jeví jako výborný, faktem je, že divák je po dvou hodinách již opravdu unaven.
Čím ovšem Jan Schmid po celou dobu, kdy Ypsilonku vede, vítězí, je jeho schopnost přitáhnout do souboru, nebo i pro jednotlivou inscenaci, výborné herce a zpěváky. To se mu podařilo i tentokrát. Bezpochyby obsazením Jiřího Korna do rolí Schikanedera (autora libreta) a Papagena (jedna z postav opery) získává inscenace přinejmenším na zajímavosti. Kornův herecký výkon však brzy zvědavost z toho, jak populární zpěvák zvládne herecký part na tak malém jevišti, zasouvá do pozadí a divák se už jenom kochá roztomilou a nenásilnou komickou kreací. Mírné zklamání však pocítí na platformě, u které se naopak předpokládá, že ji bude umělec zvládat bez zaváhání, a sice u zpěvu. V konfrontaci s operními pěvci, které pro tuto příležitost impresário divadla rovněž přizval, především s nosným barytonem Romana Janála, je Kornův pěvecký projev, zvyklý na mikrofon, jaksi upozaděn. Naštěstí je mu v závěru představení dána možnost v nádherně šlapající úpravě písně Anything goes od Cole Portera, předvést v plném lesku, co umí.
Zvláštní pozornost si také zasluhuje výkon Petra Vrška v roli Tamina. Nejenom, že výborně zvládá pěvecký part, ale našel si perfektní hereckou polohu, která mu dává možnost rozehrát všechny možné nuance – od velké, jakoby ochotnicky stylizované nadsázky, přes civilní odstup, po jemně romantizující chvilky. Všechny tyto polohy pak dokáže udržet i při náročném zpěvu, což při jeho činoherní průpravě, je obdivuhodné. Další herecké kreace, které drží inscenaci nad průměrem, obstarává trojice dívek Královny noci. Renata Rychlá, Paulína Labudová a Kamila Kikinčuková, každá svým způsobem chrlí nebývalý gejzír jevištní komiky, která nikdy nespadne pod čáru. Především Labudová s Kikičukovou vybavily své postavy barevností roztodivných poloh, s uměním pro dohrávání v detailu. Milou polohu našla i operní pěvkyně Michaela Šrůmová, která svoji Paminu vybavila pěvecky dokonale zvládnutým, přitom dojemným projevem, což vše okořenila potřebnou dávkou jakoby naivního herectví, která dokonale zapadla do stylizace představení.
Hvězdou inscenace je však bezpochyby nenápadný Miroslav Kořínek, který je autorem hudební úpravy a zároveň korepetitorem. To, že dokáže vykřesat zpěv z kohokoli, se o něm ví, že jeho doménou jsou kreativní hudební kompilace, také není žádné překvapení, ovšem v současné inscenaci tyto atributy dovádí k dokonalosti. V nádherné hudební zkratce dokáže dojmout dokonale předvedenou operní melodií či árií, aby vše vzápětí „shodil“ úletem do úplně jiného žánru, to vše násobí a kombinuje nikdy nekončícími hravými nápady. Tato hudební nadsázka, která ovšem v sobě skrývá obdiv i lásku k mistrům, z jejichž hudby kompilaci skládá, dodává inscenaci rytmus, spád i opodstatnění nasazení právě tohoto titulu.
Roman Janál to v rozhovoru určenému do programu k představení vystihl přesně: „Určitě proto musí být velmi výrazná spontánní harmonie tvůrců, ve vnímání forem a žánrů a invenční schopnosti, jak to dát celé dohromady. Tamino, Pamina, Porgy a Bess, tam jsou tematické nitky… Mirek Kořínek je vedle Honzy Schmida velice významný pilíř tohoto divadla, to je tandem, který funguje naprosto nesporně. To je to kongeniální spojení činohry s hudbou! Dokážou nápaditostí vyjmout z oper něco, co si přizpůsobí popularizačním způsobem a pak vám to tady 'hodí', jako když se rozhodí bonbóny z pytlíku a každý si vezme jeden dobrý bonbónek. A to je právě to úžasné!“
Ne všechny finesy a odkazy se podaří zachytit a identifikovat, co však zůstává, je radostný pocit vyvolaný všemi těmi mistrovsky zvládnutými hudebními hříčkami, což bez diskuzí potvrzují nezastírané úsměvy publika. Hlavně tato hudební kreace vyvolává puzení vidět představení znovu. Možná, že by si inscenace pro svoji hudební nápaditost už zasloužila kvalitní zvukový soundtrack.
Studio Ypasilon: Sežeňte Mozarta - Režie: Jan Schmid. Adaptace hudby a dirigent: Miroslav Kořínek. Scéna a kostýmy: Jaroslav Malina. Filmové dotáčky: Branislav Holiček. Dramaturgie: Jaroslav Etlík. OSOBY A OBSAZENÍ: Mozart: Jan Jiráň, Schikaneder, Papageno: Jiří Korn, Královna noci: Jana Synková, Sarastro: Roman Janál, Giesecke: Oldřich Navrátil, Tamino: Petr Vršek, Pamina: Michaela Šrůmová, Královnina dívka, Konstance Mozartová: Renata Rychlá, Královniny dívky: Paulína Labudová a Kamila Kikinčuková, Monostatos: Martin Janouš, Mluvčí: Lenka Loubalová a další.
