Hry českého básníka, spisovatele a filozofa Ladislava Klímy (1878–1928) se na českých jevištích příliš často nevyskytují, neboť jejich inscenování je vskutku velice obtížné. Přemíru složitého textu plného filozofických myšlenek, absurdních spojitostí a mytických odkazů lze inscenovat, jen pokud divadelníci najdou vhodný scénický klíč, kterým nejednoduchou Klímovu imaginaci zprostředkují publiku. Režisérka Hana Burešová se souborem Divadla v Dlouhé takový klíč našla.
Tvůrčí tým v Dlouhé pochopil, že je zapotřebí využít všech dostupných obrazových i zvukových prostředků k vytvoření jakéhosi multimediálního prostoru, ve kterém se Klímovy myšlenky zhmotňují jako působivý, hravý spektákl. Inscenace je zaopatřena netradičně dvěma přestávkami, neboť samotný text je rozdělen na výrazné třetiny. V první třetině se pět spolužáků setkává na oslavě maturity, ve druhé po třiceti a v poslední po pětadvaceti letech, přičemž se před divákem odehrává satiricko-ironické podobenství o ztroskotání velkolepých mladických snů.
Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem až do krajnosti podtrhli grotesknost dění výraznými, až do karikatury dotaženými maskami, ruku v ruce s naddimenzovanými kostýmy a jakoby hrubě stylizovaným herectvím, ze kterého se však zdařile a v duchu textu, zvláště v poslední třetině, vymyká až drobnokresebná kreace Marka Němce v roli Odjinuda. Každý z představitelů ústřední pětice spolužáků si našel osobitou stylizaci, projevující se v dikci, chůzi i gestech, což je vlastně nejvýraznějším prvkem první, někdy až příliš upovídané třetiny, která se celá odehrává skoro na forbíně, před papírovou hnědou stěnou hospody s jedním průchodem, jímž je vidět výčep (bravurně nasvícený druhý plán), a jedním, rovněž výtečně hrajícím oknem, kterým divák vidí mraky a také ty, kteří vchází či odchází.
Ve druhé třetině je dle očekávání papírová stěna stržena a ke slovu přichází naprosto geniální, hravá filmová animace, řešící mystičnost Odjinuda, která si při premiéře vysloužila oceňující potlesk. Rovněž závěrečná třetina baví až k úžasu svou hravostí a nápaditostí od chvíle, kdy se Odjinud v nadpozemské formě zjeví Pulcovi.
Ačkoli inscenace kreativně a nápaditě využívá scénických technických prvků, přesto je z největší části postavena na hereckých výkonech, z nichž se nejzdařileji prosadili Jan Vondráček jako Jaroslav Pulec a již zmíněný Marek Němec coby Odjinud. Je pravda, že tyto dvě postavy mají ve hře největší prostor, ale navíc jejich představitelé našli správnou polohu a přesnou míru stylizace pro jejich ztvárnění. Jan Vondráček si evidentně užívá především první části hry, zatímco Němec kraluje závěru. Jeho kreace, kdy si pohrává s každou větou, kterou dokáže přes její složitost dokonale pointovat, gesticky dovářet, kdy jakoby se v podivném kostýmu zářící bytosti pohyboval pár centimetrů nad zemí, je vskutku skoro až geniální.
Tvůrčí tým Divadla v Dlouhé v čele s Hanou Burešovou jednoznačně zvítězil nad záludnostmi Klímova komplikovaného textu, neboť všemi prostředky zdůraznil jeho hravost a grotesknost. Sledovat toto představení je i přes nezvyklou jeho délku zábavné a potěšující. Nejdříve tak můžete učinit při druhé repríze 1. dubna.
