Skotský scenárista, komik a herec Richard Gadd na sebe upozornil autobiografickou zpovědí ze zkušeností se stalkingem a znásilněním. Osobní příběh Sobík nejprve uspěl na britských jevištích a jeho televizní zpracování sbíralo jednu cenu za druhou. Teď se pustil do čisté fikce – mrazivého dramatu Poloviční chlap „o dvou zlomených mužích“.
Zneužívání, manipulace, násilí a mezi nimi touha po lásce, uznání a soucitu. To zajímalo Gadda už v jeho seriálovém debutu. Vyprávěl v něm o vlastních peripetiích se ženou, která ho měla stalkovat. Žena, která měla sloužit jako předobraz postavy stalkerky, se proti tomu vymezila a zažalovala společnost Netflix o 170 milionů dolarů.
Nehledě na to se ze seriálu Sobík stal globální hit. Získal mimo jiné tři ceny BAFTA, dva Zlaté globy a šest prestižních televizních cen Emmy. Mezinárodní úspěch Gaddovi otevřel dveře k další tvorbě. V nové šestidílné minisérii Poloviční chlap se zaměřil na mužství a maskulinitu, zejména tu toxickou. I tentokrát si v seriálu zahrál jednu z hlavních rolí.
Příběh začíná uprostřed svatebního veselí na statku. Svatebčané poskakují do rytmu skotských lidových písní, zatímco v odlehlé stodole se schyluje k doslova krvavému střetu. Ruben, v podání Richarda Gadda, přichází nezván na svatbu Nialla, v podání Jamieho Bella. Je zjevné, že oba nevlastní bratři mezi sebou mají nevyřešenou minulost. Po úsporném ale kryptickém monologu Ruben udeří Nialla do tváře tak silně, že temenem narazí do zdi. Další rána pěstí už posílá oba protagonisty i diváky na cestu jejich společnou historií.
Podrobnosti nejen o tom, jak seriál vznikal, přidal osobně v rozhovoru pro ČT Richard Gadd:
Váš velký úspěch, minisérie Sobík, je příběh přímo z vašeho života. Je i v případě Polovičního muže a jeho témat nějaká osobní linka?
Ne. Poloviční muž je čistá fikce. Velmi jsem si užíval psaní něčeho smyšleného. Ačkoli, veškeré psaní je do jisté míry autobiografické. Každý spisovatel a scenárista si půjčuje ze svého vlastního života nebo světonázoru. Takže v tomto smyslu tam nějaká linka je, ale žádné skutečné předobrazy postav a podobně...
Co vás tedy obrazně řečeno posadilo ke klávesnici a přimělo vás začít psát? Pokud se nepletu, tak jste tenhle příběh napsal ještě před Sobíkem...
Ano, přesně tak. Myslím, že ten impuls bylo prosté tvůrčí pnutí. Mívám takovéto nápady každou chvíli, a když mi neutkví na několik dní, tak si řeknu, že asi nestojí za další prozkoumávání.
Nápad na tuhle sérii přišel někdy v roce 2019. Zdálo se mi, že se tehdy hodně diskutovalo o násilí ze strany mužů a mužském vzteku. Tak jsem si říkal, že by mohlo být zajímavé vzít dva zlomené muže, vydat se do jejich minulosti a hledat příčiny. Po několika dnech ve mně tahle tvůrčí touha rostla. Pamatuju si, že jsem jednou cestou metrem začal vymýšlet úvodní scénu ve stodole, která vlastně zůstala téměř nezměněná. Zapisoval jsem si ji do telefonu a nedokázal jsem přestat.
Povedlo se vám během práce na seriálu nějak nahlédnout nebo třeba i spatřit řešení skutečných problémů současných mužů?
Nepíšu, abych na něco hledal odpověď, a k žádné jsem nedošel ani u této série. Přijde mi, že to může působit trochu falešně, když se televizní tvorba snaží nabízet odpovědi na složité problémy. Já psal spíš proto, abych tohle komplexní a zauzlované téma maskulinity objevoval.
Sám jsem měl na začátku psaní spoustu otázek a po dopsání jsem jich měl ještě víc. Nedošel jsem nějakých jasných konkrétních závěrů. Myslím, že obecně se třeba dá říct, že se mužům špatně vyjadřují emoce. Sám jsem se s tím potýkal. Kromě toho jsem ale po ničem specifickém nepátral. Chtěl jsem prostě zanořit prsty do všeho toho nepořádku a čekat, co z něj vytáhnu.
V době našeho rozhovoru ještě Poloviční muž neměl premiéru, takže nevíme, kolik diváků přitáhne, ale vaše předchozí dílo bylo velký hit. Co si myslíte, že na vašich příbězích lidi přitahuje? Jsou přece jen dost znepokojivé...
Z určitého pohledu to jsou asi strašné zkušenosti, ale já to tak nevidím. Vidím je spíš jako nějaké náročné situace. Na takové situace narazíte v jakýchkoli novinách nebo v televizních zprávách. O tom je život a já si myslím, že lidi chtějí vidět odraz skutečného života.
Moje seriály nejsou jen o zneužívání a násilí. Nad tímhle vším ukazují lidskost, lidi, kteří ve svých životech zápolí. Publikum tohle dokáže rozpoznat. Každá lidská bytost je směs dobrého a špatného, každý je na něco pyšný a za něco se stydí. Někdy tuhle smršť emocí prožije za jediný den.
Myslím, že proto diváky moje dílo zajímá, protože tohle všechno reflektuje. Řada seriálů to zjednodušuje jen na dobro a zlo: „Tohle je klaďas, tohle zase záporák. Záporák musí být poražen a klaďas bude žít šťastně až do smrti.“ Takhle život nefunguje. Nemyslím si, že diváky láká násilí, ani že je odrazuje. Přichází pro lidskost a kvůli ní zůstanou.
