Obliba severských filmů a také literatury u nás stále trvá. Český divák má rád onu zvláštní potemělou atmosféru, hlubší ponor do duše člověka i trochu temný humor. Popularita severských děl je natolik rozsáhlá, že je možné hovořit už o severské umělecké vlně, která si například na poli filmu vynutila pořádání festivalu. Letošní ročník Severské filmové zimy 16. února zahájí autorský snímek Oleho Giævera Proti přírodě. Giæver jako režisér, scenárista i představitel hlavní role stvořil dílo přesně odpovídající výše řečenému, jen je ještě o něco málo individualističtější než jiné skandinávské filmy. Ale asi největším překvapením tohoto filmu je, že vůbec vznikl.
Filmů, u kterých se již od počátku dá předpokládat, že nebudou příliš divácky atraktivní, že jsou určeny jen úzkému okruhu lidí, vzniká obecně málo. Snímek, ve kterém většinu času běží norskou přírodou osamocený muž, nacházející se v existenciální krizi, jehož zmatené myšlenky a nezodpovězené otázky o smyslu života běh doprovází, vskutku žádným diváckým hitem zcela jistě nebude.
Jistou atraktivnost však toto navýsost individuální dílo získává tím, co je v průvodním textu označováno jako upřímnost. Otevřenost, s jakou autor do realizace šel, je vskutku omračující. Giæver předkládá svůj rozpolcený vnitřní svět bez sebecenzury a strachu z dopadu na lidi v jeho okolí. Přestože krizí středního věku prochází každý druhý, málokterý své vnitřní strachy, úzkosti, rozpolcenosti, tápání a zmatky zveřejňuje bez lichotivé korekce. Právě tato myšlenková i obrazová otevřenost je největší devizou filmu.
Na druhé straně 80 minut sledovat mladíka, kterému z našeho pohledu absolutně nic neschází, má práci, ženu, dítě, dům, ovšem nenachází v těchto danostech dostačující smysl, nic z toho ho nenaplňuje, neví co s životem, navíc neustále pociťuje sexuální přetlak, což vše běží vypustit do přírody, aby po třech dnech zjistil, že není úniku a pokorně se vrátil do svého nudného bytí, může v leckom, kdo zrovna nemá takový problém, vyprovokovat zvolání: A koho to zajímá?! V této souvislosti neuškodí srovnání např. se Zanussiho Iluminací, kde také muž ve stejném věku řeší podobné existenciální otázky, ovšem v díle s obecnějším přesahem a v umělečtějším pojetí.
Přesto vznik této vysoce subjektivní výpovědi je potřeba přivítat, především pro její ojedinělost s nádechem experimentu. Protože jedině tvůrčím způsobem „zaťatá“, osobitá a sobecky individualistická díla mohou něco změnit.
Proti přírodě. Norsko, 2014, 80 min. Režie: Ole Giæver. Scénář: Ole Giæver. Kamera: Øystein Mamen. Hudba: Ola Fløttum. Hrají: Ole Giæver, Marte Magnusdotter Solem, Sivert Giæver Solem, Trond Peter Stamsø Munch, Rebekka Nystabakk. V kinech od 19. února.
