Galerie La Femme tentokrát upustila od svého ústředního tématu ženy a dala svůj prostor k dispozici ladnosti v podobě zvířat. Zvířecí motivy ve výtvarném umění bývají nezřídka spojovány s kýčem nebo líbivostí, v dílech tří autorů podílejících se na výstavě Volání divočiny nic kýčovitého nenajdete. Přesto jsou díla Mony Lipi (keramika), Richarda Augustina (obrazy) a Vladimíra Bruntona (fotografie) v tom nejlepším smyslu slova líbivá a opravdu vzbuzují dobrou náladu.
Výstavě vévodí keramická, vesměs exotická zvířata Mony Lipi, která jsou většinou vyvedena v šamotu v kombinaci s jiným materiálem (kov, plast apod.) jako dekorativním prvkem. Výtvarnice ctí materiál, nijak ho neznásilňuje, nedává mu jinou výmluvnější nebo estetičtější podobu. Jakási hrubost šamotu v jejím díle nádherně kontrastuje s křehkostí a něhou zvířat, které z něj vytvořila.
Autorka si hraje s kompaktností formy, často pracuje jakoby s uzavřeným kruhem, aby z jednolité hmoty náhle vystřelil výmluvný detail. Její outloňové, chvostani, pásovci, urzoni, surikaty a další v nenásilné stylizaci vyvolávají příjemné emoce, dojímají, baví a kladně působí, ačkoli v některých momentech se lidem jakoby posmívají. Lipi jejich prostřednictvím vypráví odvěké bajky o lidech a zvířatech, které obohacuje o ironii, humor i o špetku provokace.
Vladimír Brunton ve vyprávění bajek pokračuje. Fotografie zpracované osobitou technikou působí především grafickým výrazem, který dociluje i dokonalým použitím různých tiskařských technik. Sama forma působí velice osobitě a zajímavě. Brunton si našel velice výrazný rukopis, kterým pak sděluje jakési minipříběhy, kterými často probleskuje až jízlivý ironický úšklebek, někdy i cílená kritika lidského chování vůči přírodě. Jeho obrazy však nejsou ploché agitky, vypovídají spíše citlivým náznakem nebo kontrastním spojením nesourodých věcí.
Oproti komplikované formě Bruntona jsou vystavená díla dalšího umělce Richarda Augustina z větší části provedena v čitelném pop artu. Rovněž Augustin doplňuje zvířecí motivy o výmluvné detaily přesahující z lidské říše, aby tak v lehkém nadhledu a jednoduché anekdotické zkratce pobavil. Zde již nejde tolik o vyprávění příběhu, jako spíš o krátký vtip a zábavnou asociaci.
Volání divočiny v galerii La Femme ve svém celku není ani tak o zvířatech jako o lidech. Naštěstí o nich výtvarníci vyprávějí s něhou a humorem, byť i tak trochu kritickým, a to do konce května.
