Román Jarmily Glazarové vydaný roku 1938 Vlčí jáma proslavil brilantní film Jiřího Weisse, v němž v roce 1957 excelovali Jiřina Šejbalová, Miroslav Doležal a mladičká Jana Brejchová. Po stejné předloze nyní sáhli v Divadle v Dlouhé, kde zvolili vlastní adaptaci. Je dílem Martina Františáka, jenž se rovněž chopil režie.
Příběh sirotka Jany, která ve svých osmnácti letech přichází do pěstounské rodiny k manželům Robertovi a Kláře Rýdlovým, vyprávějí v Dlouhé pomocí divadelní zkratky a výmluvných symbolů, čímž se zdařile vyhnuli jakémukoli srovnávání se slavným filmem.
Použití scénických metafor je předností, a zároveň nedostatkem inscenace. V případě Vlčí jámy se Františák ukazuje být lepším režisérem než dramatikem. Inscenace je sestavena z jednotlivých situací, které jsou divákovy předkládány nezprostředkovaně. Vlastně nevíme, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Jako by adaptátor předpokládal, že všichni předlohu znají a není zapotřebí se motivacemi zdržovat. Františák zdramatizoval psychologický román - bez psychologie.
Od vstupního intermezza, kdy si trojice hlavních postav beze slov vzájemně nabízí pomeranč, je jasné, že se k divákovi bude hovořit přes obraz, skrze rekvizitu, více než textem. Někdy je to působivé až drásající (jako např. použití vany s vodou, kde se odehrávají zoufalé, bezvýchodné situace plné trýzně), jindy matoucí (to, když duch bývalého manžela Kláry rytmicky ťuká do síta, ze kterého tak odsypává mouka) a také nápaditě výmluvné (žehlení košil oblečených na těle). Jenže všem těm víceméně podařeným obrazům chybí prokreslenost postav.
Inscenace stojí a padá s postavou Kláry, jejíž všechny dramatické polohy - od povrchní vstřícnosti a falešné přátelskosti přes neuspokojenou smyslnost, záludnou panovačnost a ukrývanou krutost až po neovládanou hysteričnost a později agresivní zmatenost blížící se šílenství - skvostně zvládla hostující Helena Čermáková. Je pravdou, že Klára je i ústřední postavou románu, protože ona je hybatelkou děje, ona, jako zdatná manipulátorka, přináší dramatické momenty, ovšem k rozehrání své kruté hry potřebuje mít spoluhráče, a ty se v divadelní adaptaci nepodařilo řádně vykreslit.
Největší slabinou dramatizace je, že není vůbec vybudován vztah mezi Janou a Robertem. V který moment se dospívající dívka zamiluje do svého otčíma, čím ji přitahuje, co jí okouzluje – nevíme. Hned se hraje, že to tak zkrátka je, a to přesto, že se Robert z počátku chová k Janě úplně stejně jako Klára, stejně přehlíživě, stejně odtažitě. Jako by přemíra jevištní stylizace bránila v možnosti rozehrání uvěřitelných lidských citů.
Tím pochopitelně i postava Jany, jako oběti, ztrácí na dojemnosti a zároveň i na dramatičnosti. V této souvislosti se zdá, že obsazení Jana Vondráčka do role Roberta nebylo příliš šťastné, jakkoli Vondráček patří ke stěžejním hercům souboru. Typově prostě neodpovídá. Potřebný věkový rozdíl manželů v tomto obsazení není dostatečně zřetelný, navíc v nepříliš textově vybavené roli musí nedostatek slov nahradit přímočaré vnější znaky, líbivost, elegance, šarm – cokoli, co může osmnáctiletou dívku okouzlit, a to, přes osobité Vondráčkovo charisma, v inscenaci schází.
Naštěstí nápaditá režie a vynikající výkon Heleny Čermákové nedostatky textu zdatně zakrývají. Je stále na co se koukat, tím pádem není čas příliš nad věcmi hloubat. Představení má rytmus a gradaci a vesměs slušné herecké výkony. V Dlouhé předvádějí moderní divadlo bez patosu, dojemných scén a dlouhých řečí.
Vlčí jáma / Divadlo v Dlouhé. Dramatizce a režie Martin Františák, podle románu Jarmily Glazarové. Dramaturgie: Marta Ljubková, Štěpán Otčenášek. Výprava: Marek Cpin. Hudba: Jiří Hájek. Obsazení: Helena Čermáková - Klára Rýdlová, Jan Vondráček - Robert Rýdl, Veronika Lazorčáková - Jana, Miroslav Táborský – Lékař, Marie Turková – Petronila, Klára Sedláčková-Oltová – Martina, Naďa Vicenová – Karolina, Martin Matejka - Klářin první manžel, Robertův bratr Jan, Tomáš Turek - Klářin druhý manžel, Robertův bratr Josef. Nejbližší repríza: 18. září.
