Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
Těsně po skončení druhé světové války přijeli do Evropy dva američtí důstojníci – bratři Stuart a Budd Schulbergovi. Na misi je (spolu s dalšími) vyslala vojenská zpravodajská služba. Oběma jim bylo něco málo přes dvacet let.
Divizi filmu a propagandy v dnes už neexistujícím Úřadě pro strategické služby vedl v té době oscarový režisér John Ford. Jeho muži natáčeli dokumenty o amerických vojácích a výcvikové filmy pro špiony – pro Schulbergovy měl ale jiný úkol: najít a uschovat archivní filmové a fotografické záznamy, které by mohly být použity jako důkazy nacistických válečných zločinů pro nadcházející norimberský proces.
Bratři Schulbergovi patřili v Hollywoodu ke zlaté mládeži. Pocházeli z filmařské rodiny, jejich otec B. P. Schulberg šéfoval produkci studia Paramount. A oba se i později kinematografii profesně věnovali, Budd Schulberg v roce 1955 obdržel dokonce Oscara za scénář k dramatu V přístavu. Jejich mise místy připomínala napínavý film, až na to, že nebezpečí nebylo jen „jako“.
Sourozencům Schulbergovým se ve zdevastované Evropě podařilo zachránit stovky hodin filmového materiálu, z velké části natočeného nacisty: od předválečných pogromů přes nacistická shromáždění po koncentrační tábory.
Skrýš v sovětské zóně
Videi a fotografiemi, mnohdy pořízenými jako hrdý záznam, čeho nacisté dosáhli při prosazování své ideologie, se také probírali se zatčenými Němci. Například negativy předložili dvornímu fotografovi nacistické elity Heinrichu Hoffmanovi (v jehož ateliéru se mimo jiné Adolf Hitler seznámil s Evou Braunovou). Režisérku propagandy Leni Riefenstahlovou donutili identifikovat nacistické pohlaváry na archivních záběrech.
Pátrání se občas podobalo scénám ze špionážních příběhů. Například když se Budd Schulberg vydal hledat tajnou skrýš nacistických archivních záběrů, o níž se dozvěděl od bývalého střihače, který pracoval pro ministra propagandy Josepha Goebbelse. Úkryt se ale nacházel v části Německa pod sovětskou kontrolou, kam nešlo vstoupit bez povolení Rudé armády.
Američané ale měli štěstí, že se domlouvali s důstojníkem Georgyem Avenariusem, který před válkou pokládal v Sovětském svazu základy filmové kritiky, a jak se ukázalo nad sklenicemi vodky, obdivoval nadřízeného bratrů Schulbergových Johna Forda. V Německu mimo jiné dohlížel na filmová studia Babelsberg, kde hledané materiály měly být ukryty. Když se Američané ale ke skrýši dostali, hořel. Není jasné, jestli archiv zabavili Sověti, nebo jestli šlo o akci německého informátora.
Film jako důkaz
To vše podstupovali bratři Schulbergovi pod velkým časovým tlakem. Deadline byl dán začátkem norimberského procesu v listopadu 1945. Sestříhanou verzi shromážděných záběrů použili žalobci jako vizuální důkazy – poprvé tak video posloužilo jako důkaz v mezinárodním řízení.
Promítalo se na plátno umístěné přímo v soudní síni. Záběry z lavice obžalovaných sledoval mimo jiné i říšský maršál Hermann Göring, jehož v aktuálním filmu Norimberk ztvárnil Russell Crowe.
Lidé přítomní na přelíčení viděli rovněž obrazy hrůzy natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních a vyhlazovacích táborů. „Když se rozsvítila světla, všichni seděli v tichosti. Účinek, který měl tento vizuální důkaz na člověka, byl zlomovým bodem v norimberském procesu. Přinesl holocaust do soudní síně,“ líčí atmosféru po projekci Americké muzeum holocaustu.
Jako důkaz pro obžalobu ze zločinů proti lidskosti se promítal také sovětský film. Šlo o kompilaci záběrů z vyhlazovacích táborů, které Sověti používali během války ve filmových týdenících a dokumentárních snímcích. Podle muzea vznikl „v nouzovém režimu“ jako reakce na americký snímek.
Došlo také na projekci propagandistického filmu Triumf vůle, který Riefenstahlová pořídila na říšském sněmu NSDAP, či záběry z procesu s účastníky atentátu na Hitlera v červenci 1944. „Ukážeme vám jejich filmy,“ uvedl soudní promítání hlavní žalobce USA Robert Jackson.
„Norimberská lekce“
Stuart Schulberg navíc dostal povolení zaznamenat na kameru i soud, z čehož vznikl v roce 1947 dokument Nuremberg: Its Lesson for Today (Norimberk: Ponaučení pro současnost) na objednávku amerického ministerstva války a americké vojenské správy v Berlíně. Obsahuje i sestřihy z dokumentů o nacistickém Německu a zločinech třetí říše, které vznikly na základě poválečné mise bratrů Schulbergových.
Výsledný snímek ale upadl do zapomnění – záměrně. Už během dokončování musel režisér žonglovat mezi protichůdnými sděleními: mezi svědectvím zaměřeným na budoucí generace pro kina i ve světě a snímkem uváděným jen v Německu v rámci denacifikační politiky.
Politické napětí zapříčinilo zpoždění při dokončování, a zatímco „norimberská lekce“ stále čekala na uvedení v Americe, v New Yorku se promítal sovětský snímek o procesu. Sovětský svaz předběhl USA, komentoval to sarkasticky dobový tisk.
Vadil negativní obraz Německa
Na Schulbergův dokument tak sice mohli zajít zájemci v Německu, kde prý u diváků vyvolal směs popření, hněvu a hanby, ale premiéra pro americké publikum se nakonec odložila bez jasného oficiálního vysvětlení na neurčito.
Snahou bylo v době začínající studené války, tedy napětí mezi Západem a Východem, zabránit příliš negativnímu vykreslení Německa. „V USA jsou lidé ve vedoucích pozicích, kteří se domnívají, že Američané jsou tak prostí, že mohou nenávidět pouze jednoho nepřítele najednou. Zapomeňte na nacisty, radí, a soustřeďte se na bolševiky,“ stálo v článku otisknutém v deníku The Washington Post.
Ve skutečnosti americké úřady potřebovaly „prodat“ Marshallův plán na obnovu Evropy – včetně Německa – americké veřejnosti a nechtěly lidem připomínat celý rozsah zločinů nacistů, vysvětluje v anotaci k filmu stanice Arte.
„Můj otec se stal obětí politiky, když byl jeho dokumentární film v USA zakázán. Nemluvě o tom, že o pouhých deset let později přivedl mccarthismus Spojené státy do situace ideologického pronásledování, která se velmi lišila od role osvoboditele, kterou země hrála v roce 1945,“ uvedla Stuartova dcera Sandra Schulbergová před dvěma lety v rozhovoru pro Zlaté glóby. Podle ní se nepodařilo naplnit vítězství pravdy nad národními zájmy, jak si představovali žalobci norimberského procesu.
„Můj strýc Budd byl ve třicátých letech velmi přesvědčeným komunistou,“ pokračuje Schulbergová v nastiňování rodinné historie. „Poté byl vystaven tlaku strany, aby cenzuroval svůj román What Makes Sammy Run, a obrátil se proti straně, z níž byl nakonec vyloučen. Měl také přátele spisovatele v Rusku, kteří tam byli pronásledováni, takže i když zůstal součástí levice, stal se antikomunistou. To je velmi důležitá součást příběhu mé rodiny a naučilo mě to, že všechna hnutí, i ta, která začínají docela idealisticky, mohou někdy pohlcovat své vlastní členy a že nikdy nemůžete vypnout mozek.“
Film zůstal celý, proces ne
Po stopách staženého dokumentu a jeho znovuobjevení se před pár lety vydal francouzsko-americký novinář a dokumentarista Jean-Christophe Klotz. Při přípravě snímků Nuremberg: Des images pour l'histoire (česky uváděný jako Norimberský proces: Neznámé dokumenty) a pozdějším Filmmakers for the Prosecution (Filmaři pro žalobu) vycházel z knihy Sandry Schulbergové.
Ta na filmové kotouče narazila, když vyklízela byt po smrti své matky Barbary začátkem milénia (Stuart Schulberg zemřel koncem sedmdesátých let, jen pár let předtím se s Barbarou rozvedli).
Sandra Schulbergová původní film restaurovala a při srovnávání záběrů z procesu s dobovými audio nahrávkami si uvědomila, že mnoho věcí chybí. Štáby pověřené natočením celého soudního jednání totiž nakonec byly odvolány na jiné úkoly, které se zdály důležitější. Pořídit se tak podařilo jen zhruba padesát hodin záznamů ze soudního jednání, nicméně profesionální sestřih vyvolává dojem, že dokument Nuremberg: Its Lesson for Today nabízí vyčerpávající zprávu o procesu.
Záměrem Schulbergové a dalších tvůrců, kteří upozaděný film připomínají, tak zároveň bylo zamyšlení nad tím, jak je konstruována historie – už třeba výběrem nebo naopak vynecháním těch kterých scén. Například list Los Angeles Times poukazuje i na další podnět k zamyšlení při sledování záběrů promítaných při norimberském procesu – co by bylo potřeba, aby diváky v současné době, kdy se obrazy zvěrstev staly běžnou součástí obsahu, znovu šokovaly a zahanbily.
Filmový proces s Russelem Crowem
Komorní pohled na norimberský proces nabízí od ledna hraný snímek Norimberk. Film režiséra Jamese Vanderbilta se snaží postihnout nejen mechanismy zla, ale i tehdejší formování mezinárodního práva. „Jednou ze zajímavých věcí na historii je, že nás, jak se zdá, nic nenaučí. Procházíme stejnými cykly chamtivosti a hlouposti,“ obává se Russel Crowe ztvárňující Hermanna Göringa.
Nacistický zločinec je vylíčen jako klidný, uvolněný, profesionální. I když sedí v cele, kde čeká na proces století. Pod kůži se Göringovi snaží dostat psychiatr v podání Ramiho Maleka. „Když se dívám na Hermanna, vidím velkého egoistu. Myslel si, že se sice vzdá, ale stále bude všechno kontrolovat. Pro herce je fascinující postavou,“ přiznal Crowe.
Část kritiky vyčítá dvouapůlhodinovému Norimberku doslovnost a předvídatelnost, na zahraničních VOD platformách se však krátce po uvedení stal diváckým hitem.
Norimberský proces, v němž kvůli válečným hrůzám museli spojenci přijít i s definicí nových zločinů, neláká filmaře poprvé. Göringa, jenž den před popravou spáchal sebevraždu, si zahrál třeba už Brian Cox.
Opakovaně citovaným je pak projev Spencera Tracyho jako soudce v klasickém dramatu ze šedesátých let: „Kdyby byli všichni obžalovaní jen perverzní zvrhlíci, kdyby byli všichni vůdci třetí říše sadistická monstra a maniaci, pak by tyto hrůzy neměly větší morální význam než zemětřesení nebo jakákoli jiná přírodní katastrofa.“
