Riefenstahlová nacismus jen nepropagovala, i mu věřila, tvrdí dokument

Leni Riefenstahlová zůstává zapsána jako Hitlerova oblíbená režisérka. V době nacistického Německa byla protežovanou filmařkou, po válce tvrdila, že při natáčení propagandistických filmů o zločinech, jako je holocaust, netušila. Že byla apolitickou filmařkou oddanou umění. Autor nového německého dokumentu s názvem Riefenstahlová, uvedeného na festivalu v Benátkách, je ale na základě režisérčina soukromého archivu přesvědčen, že nebyla oportunistkou. Nacistické ideologii skutečně věřila.

Filmařský talent Leni Riefenstahlové nikdo neupírá. Její dokumenty znalci kinematografie a marketingu z řemeslnického hlediska považují za povedené. Problematicky ale působí účely, k nimž své nadání využila – k propagaci nacismu. 

Adolf Hitler označil její filmy za průkopnické. Na Hitlerovo přímé přání vytvořila dokumenty o sjezdu NSDAP v roce 1933, kdy se stal německým kancléřem, a o rok později. Točila i o olympijských hrách, které se konaly v roce 1936 v Berlíně pod hákovým křížem a které nacisté využili k propagandě své ideologie.

Kult dokonalosti

Záběry pořízené Riefenstahlovou oslavují kult těla a nadřazenost vítězů. Podnětem pro natočení dokumentu o této kontroverzní filmařce byl pro autora snímku, německého režiséra Andrese Veiela, kontext současnosti.

„To, co jsme našli v jejích archivech, se nám zdálo tak aktuální, tak relevantní pro to, co se děje právě teď, ať už jde o její pohled na určitou formu hrdinského nacionalismu, její oslavu krásy nadřazených, vítězů, nebo její pohrdání slabými a nemocnými,“ cituje Veiela list The Hollywood Reporter.

Dokument Riefenstahlová se na festivalu promítal mimo soutěž. Před necelými devadesáti lety se po Benátkách procházela i protagonistka snímku. Za svou tvorbu tu obdržela Mussoliniho pohár, dobovou cenu pojmenovanou po italském fašistickém diktátorovi.

Točila bych i pro Roosevelta nebo Stalina, tvrdila

Riefenstahlová zůstává ztělesněním otázky, zda lze talent oddělit od politických názorů. Jaké přesně byly ty její, o tom režisérka mlžila. Bránila se tím, že při natáčení sjezdů NSDAP v polovině třicátých let nemohla předvídat, co vše se stane.

Po válce tvrdila, že o zločinech nacismu, včetně holocaustu, nevěděla. Přestože dokumentovala i německou invazi do Polska. Její žádost o odvedení Židů kvůli lepšímu záběru lze vykládat jako nevinnou režijní poznámku, anebo také ne.

Z dokumentu Riefenstahlová
Zdroj: Beta Cinema

Odmítala nařčení o přátelství s Hitlerem. Dokonce občas nechtěla přiznat autorství svých filmů o sjezdech NSDAP. Kdyby mě Roosevelt nebo Stalin požádali, pracovala bych pro ně, namítala, že její snímky byly čistě práce a láska k umění a neodrážejí autorčinu sympatii k obsahu.

Podle německého listu Die Welt stojí dokument za pozornost ani ne tak kvůli nepřekvapivému usvědčení Riefenstahlové ze sympatií k nacismu, jako spíš právě kvůli ukázce toho, jak se chovají ambiciózní a oportunističtí umělci v době, která v lidech probouzí to nejhorší.

„V Německu se stala takovým plakátem lži,“ uvedla kurátorka Ina Brockmannová u příležitosti výstavy o Riefenstahlové, kterou před deseti lety připravila pro pražskou Galerii Louvre. S filmařkou řadu let spolupracovala, stejně jako spoluautor výstavy Peter Reichelt. „Byla to velmi obtížná osobnost, své postoje měnila stejně často jako nálady,“ charakterizoval Riefenstahlovou.

Co prozradil osobní archiv

Jak se jí podařilo stát se oficiální režisérkou Říše, a zároveň tvrdošíjně popírat jakékoli úzké vazby na nacistického vůdce Hitlera a ministra propagandy Goebbelse, podivuje se Andres Veiel. Při hledání odpovědi vycházel z osobního archivu filmařky, procházel její soukromé záběry, fotografie, dopisy i nahrávky telefonických hovorů uložené v sedmi stovkách krabic.

Veiel má jasno v otázce, zda Riefenstahlová byla přesvědčenou nacistkou, nebo „jen“ oportunistkou, která těsné kontakty s nacistickými špičkami využívala pragmaticky pro svou kariéru. Podle režiséra byla filmařka „hluboce zapojena“ do nacistické ideologie, a to nejen sílu a nadřazenost oslavující estetikou ve svých snímcích, vzdálené ji prý nebylo ani antisemitské přesvědčení.

Z dokumentu Riefenstahlová
Zdroj: Beta Cinema

„Našli jsme rozhovor, který poskytla v roce 1934 The Daily Express, kde řekla, že četla Mein Kampf už v roce 1931. ‚Po jedné stránce jsem se stala nadšenou národní socialistkou,‘ říká – což celý život popírala,“ předkládá Veiel argument pro svůj pohled.

V korespondenci ani při telefonátech s přáteli a kolegy po válce prý Riefenstahlová neprojevuje známky lítosti. Lituje pouze „zavražděných ideálů“, nicméně odhaduje, že za jednu nebo dvě generace nacistická ideologie opět najde v Německu své stoupence. Podle recenzenta Variety Veielův dokument předkládá více důkazů než jakékoliv dosavadní počiny, že Riefenstahlová byla pevně zapletená s nacistickým režimem. Přesto jde o důkazy nepřímé.

Vnímala se jako oběť

Minulost se k ní ovšem neustále vracela. Nálepky Hitlerovy přisluhovačky se Riefenstahlová nikdy nezbavila. Po skončení války několik let točit nemohla, v šedesátých letech začala fotografovat, prosadila se snímky núbijských domorodců ze Súdánu. Nesprávně jí bývají přisuzovány už fotografie ze třicátých let, například z berlínské olympiády.

Po sedmdesátce se nadchla pro potápění a věnovala se podmořské fotografii. „S potížemi po válce to nemělo nic společného,“ tvrdila. „Podvodní svět je pro mě velmi zajímavý, protože je tajemný a plný překvapení.“

Když se jí agentura Reuters u příležitostí stých narozenin zeptala, zda se cítila ve své profesi zavržena neprávem, odpověděla: „Rozhodně, na sto procent.“ Podle novinářky a producentky dokumentu Sandry Maischbergerové dovedla Riefenstahlová způsobem, jakým popírala jakékoliv své povědomí o nacistických zločinech, zahrát „dokonalou oběť“.

Maischbergerovou podle jejích slov šokovalo, když se Riefenstahlové po jednom z televizních rozhovorů dostalo podpory od stovek diváků. Stejně tak se pozastavuje nad tím, jak někdejší tvůrkyni nacistické propagandy stále více akceptovala umělecká obec. Oceňována byla jako vzor pro ženské režisérky.

Žaloba od romské organizace

Ne všichni ale na rehabilitaci Leni Riefenstahlové přistoupili. Ke stým narozeninám dostala také žalobu od romské organizace z Kolína nad Rýnem. Ta obvinila filmařku na základě jejího rozhovoru pro list Frankfurter Rundschau z popírání holocaustu.

Riefenstahlová si ve čtyřicátých letech při filmové adaptaci opery Nížiny jako statisty „vypůjčila“ zhruba sto dvacet Romů jako statisty z koncentračního tábora. Romská organizace uvedla, že většina z nich po návratu do tábora zahynula, Riefenstahlová však v rozhovoru prohlásila, že se jim nic nestalo a že je všechny po válce zase viděla.

Z dokumentu Riefenstahlová
Zdroj: Beta Cinema

Podle státního zastupitelství sice filmařka naplnila podstatu trestného činu znevažování mrtvých, protože zlehčovala jejich smrt, avšak s ohledem na to, že se písemně zavázala, že už to nikdy nebude opakovat, a s ohledem na její velmi vysoký věk bylo rozhodnuto zastavit další vyšetřování.

V problematickém rozhovoru se Riefenstahlová rovněž zmínila, že se cítí unavená a nechce už dlouho žít. „Při stálých bolestech, které mám, by pro mě smrt byla vysvobozením. Doufám, že usnu a už se neprobudím,“ nechala se slyšet. Zemřela rok poté, v září 2003.

Jak funguje přitažlivost nacismu

Hrané filmy o Leni Riefenstahlové chtěli točit Steven Soderbergh či Jodie Fosterová (přičemž Riefenstahlová by se prý na plátně ráda viděla ztvárněná Sharon Stoneovou). Veiel zdůrazňuje, že jeho dokument vznikl i s ohledem na současnou situaci.

„Poskytla nám hluboký vhled do prototypu fašismu, možnost pochopit něco o sílících pravicových hnutích, která nyní vidíme nejen v Německu, ale i v celé Evropě a ve Spojených státech,“ vysvětil. Doufá, že psychologický portrét nejznámější německé propagandistky pomůže nahlédnout do přetrvávající přitažlivosti nacismu.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Veřejný prostor ve městech ožívá, podle architektů by mohl i více

Část architektů a aktivisté vybízejí k tomu, aby města podporovala projekty, které dokáží přivést život do veřejného prostoru. Často jsou to přitom zdánlivé drobnosti – místo k sezení, možnost občerstvení nebo prvky, které zabaví děti i dospělé. Z malého parku v pražských Holešovicích například „živé místo“ udělaly občerstvení, toalety, tekoucí voda, mlžítko nebo barevné umělecké dílo.
před 9 hhodinami

Zůstáváme při zemi, říká o seriálu Andor hlavní tvůrce Gilroy

Sci-fi fenomén Star Wars už dávno přesáhl filmová plátna. Čítá i seriály jako Mandalorian, Akolytka a Bludná banda. Ze světa kosmických lodí a světelných mečů nyní přichází pokračování seriálu Andor. Jeho příběh předchází původní filmové trilogii. Šlo nám o pravdivost, podotkl hlavní tvůrce Tony Gilroy v rozhovoru, který vedl s redaktorem ČT Filipem Karbanem.
před 12 hhodinami

Obrazem: Žen na pět set lidských životů. Tono Stano vystavuje v GHMP

Galerie hlavního města Prahy připravila retrospektivní výstavu jednoho z nejvýraznějších fotografů své generace Tona Stana. Proslul ženskými akty. „Žena je moje věčná múza. Téma na třeba pět set lidských životů,“ říká Stano. Médium fotografie ho prý pořád fascinuje. Výstava v GHMP zastřešuje jeho práce od střední školy po aktuální tvorbu. K vidění jsou téměř do konce srpna.
před 20 hhodinami

Kdo film neviděl, ať nehlasuje. Nová pravidla Oscarů překvapila

Hlasující v cenách Oscar musí vidět všechny nominované filmy, než rozhodnou o vítězi. Umělá inteligence nevadí. A kaskadéři a castingoví režiséři se dočkají vlastní sošky. Americká Akademie filmového umění a věd oznámila novinky pro příští ročníky cen. Neobešlo se to bez reakcí.
25. 4. 2025

Knihou roku 2024 je román Letnice pozdního debutanta Hlauča

Ceny Magnesia Litera vyzdvihly z více než třicítky nominovaných titulů ty nejlepší, které vyšly v Česku minulý rok. Knihou roku 2024 je román Letnice, jímž na prahu šedesátky prozaicky debutoval Miroslav Hlaučo.
24. 4. 2025Aktualizováno24. 4. 2025

Elity převzaly moc v každém režimu a teď i Audioknihu roku

Audioknihou roku 2024 se stalo dokumentární drama Elity. Adaptace původní divadelní hry Jiřího Havelky v režii Bely Schenkové s početným hereckým souborem v čele s Jiřím Vyorálkem sleduje příběh společenských elit minulého režimu, kterým díky jejich šikovnosti zůstal stále ekonomický a politický vliv. Interpretkou roku je Jitka Ježková za načtení románu Dům v Matoušově ulici, nejlepším interpretem se stal Jan Vlasák díky knize Dr. Alz. Ocenění udělila Asociace vydavatelů audioknih v celkem jedenácti kategoriích.
24. 4. 2025Aktualizováno24. 4. 2025

Lékárník z Horažďovic sloužil v Mexiku. Obrazy z jeho sbírek teď vystavují v Londýně

Aktuální výstava v britské Národní galerii propojuje Mexiko s Horažďovicemi. Ze západočeského města totiž pocházel lékárník František Kaska, který v devatenáctém století udělal kariéru v Mexiku, kde se spřátelil s malířem Josém Maríou Velascem. Obrazy výtvarníka, považovaného Mexičany za národní poklad, se z Kaskových sbírek dostaly přes české Národní muzeum až do londýnské výstavní síně.
23. 4. 2025

Naše deska je stejně monstrózní jako Caligula, říkají Deaf Heart

Tuzemská indie rocková skupina Deaf Heart vydala nové album. Nazvala ho Caligula. „V přeneseném smyslu to znamená divokost, hédonismus, ironii, je to brutální věc,“ vysvětlují muzikanti, proč si vypůjčili jméno římského císaře proslulého tyranií. O nové desce s nimi mluvil Petr Adámek. „Je také monstrózní,“ dodávají.
22. 4. 2025
Načítání...