Jiří Mádl má tak trochu smůlu v tom, že začal svou hereckou kariéru hodně brzy, a proto ho nálepka povrchního puberťáka provázela dost dlouho. Tak jako Marek Eben musel dosti usilovně potlačovat svého Válečka nebo Lucie Bílá přezpívávat „neposlušné tenisky“, nakonec se i Mádlovi podařilo svými pozdějšími výkony přesvědčit, že mu to přece jenom trochu více hraje a myslí, než se zpočátku zdálo. Přesto když oznámil, že se chystá na svou první filmovou režii, podle vlastního scénáře, málokdo věřil, že Pojedeme k moři skončí kvalitním výsledkem. Jiří Mádl však těch několik, kteří na něj vsadili (především společnost Bio Illusion a Česká televize), nezklamal a svůj filmový autorský debut dotáhl do velice zdařilého konce.
Po zhlédnutí celku se nedá konkrétně vysledovat, nakolik začínající scenárista poslouchal rady někoho zkušenějšího či kolik z filmového obrazu má na svědomí kameramanka Edita Kainrathová, je ale zřejmé, že Mádl musel mít poměrně pevnou představu o tom, co a jak chce vyprávět, a dokázal to udržet. Nikdo, kromě autorů, neví, kolik „dobrých“ rad se jim během tvorby dostane a jak obtížné je uchránit svou vizi před vnějšími, rádoby zasvěcenými zásahy. Je evidentní, že Mádl si svou vizi filmu o dospívání jednoho normálního kluka udržel, aniž by sklouzl k laciným nebo podbízivým praktikám.
Vše, co divák sleduje, působí totiž autenticky, uvěřitelně a navíc sympaticky. Mádl tento film nenatočil, aby někomu něco dokázal (snad jen sám sobě), jako režisér se nijak nepředvádí, nestaví do popředí. Důležité je pro něj sdělení a tomu vše podřizuje. Režisér Mádl svým příjemným nadhledem a lehkostí přesvědčil, že je zralá osobnost, bez mindráků, ale s nadšením pro tvorbu.
Pokud se konkrétní stavby filmu týká, zdařilý scénář, který obsahuje jak potřebnou dramatickou zápletku, tak dost epizodních situací přibližujících život jedenáctiletých kamarádů, je důsledně obrazově vyprávěn hledáčkem „amatérské“ kamery (a fotoaparátu), které střídavě ovládá jeden z nich. Nedovedu si představit, jak náročné bylo najít onu přesnou míru mezi nutnou profesionalitou a zdáním amatérismu, aby to neotravovalo a aby ani jedna složka nepřebila tu druhou. Faktem však je, že se to zdařilo. Jakož i výběr dětských představitelů.
Oba kluci, jak Petr Šimčák v hlavní roli, tak Jan Maršál jako jeho nejvěrnější kamarád, jsou doslova k sežrání. Jsou milí, sympatičtí i dojemní a jejich postavy ve společenském kontextu působí jako pohlazení. Je vskutku velice osvěžující sledovat hledání a zkoumání dvou „normálních“ adolescentů, kteří nedrogují, neprudí, nechlastají, nepotácejí se mezi vlastní pubertou a problémy dospělých, přitom jsou reální a bez zkreslující sentimentální nostalgie.
Jiří Mádl sice po dokončení filmu prohlásil, že se nemíní režii dále věnovat, ale pokud by nalezl opět nosné osobní téma, bylo by jistě dobré, kdyby své rozhodnutí byl ochoten přehodnotit. Jako tvůrce autorského filmu obstál, což se o mnohých jiných, kteří jsou rozhodnuti dále tvořit, říci nedá.
Pojedeme k moři – ČR 2014. Scénář a režie: Jiří Mádl. Kamera: Edita Kainrathová. Hudba: René Rypar. Hrají: Ondřej Vetchý, Lucie Trmíková, Petr Šimčák, Jan Maršál, Jaroslava Pokorná, Michaela Majerníková, Miroslav Táborský a další. V kinech od 10. dubna.
