Kolik aktualizací sneseš, tolikrát jsi Shakespearem

Tzv. kamenná, repertoárová divadla to mají těžké. Musejí umět stvořit repertoár, aby zaujal široké divácké spektrum, od poučeného intelektuála až po bábu Dymákovou z Horní Dolní. Herecký soubor musí být schopen zvládnout úlohy komediální, dramatické, absurdní, groteskní i civilní, neboť boj o diváka je věčný. Jeden z autorů, který tento zápas bezpochyby divadelníkům ulehčuje, je William Shakespeare. Jeho příběhy nestárnou, neboť odrážejí vše, co lidské hemžení obsahuje, a jeho hry je možné inscenovat na tisíc způsobů. Sáhnout po Shakespearovi je většinou sázka na jistotu. Záleží ovšem na tom, do jakého kontextu slavného alžbětince zasadíme a zda inscenátoři najdou tu správnou rovnováhu mezi klasikou a aktualizací, mezi autorem a adaptérem. V Divadle v Dlouhé při inscenování jeho komedie Mnoho povyku pro nic na pomyslné hraně balancují celkem zdatně.

Osvědčený divadelní tandem, režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, zvolil pro svou aktualizaci překlad Jiřího Joska, který se nejvíce blíží současnému jazyku a obsahuje dost mluvnických hříček, které správně podané patřičně pobaví. Alžbětinskou dobu vyměnili za současnost a šlechtické společenství za příslušenství k jakémusi anglickému prestižnímu klubu. Proč ne, Shakespearův příběh o milostných hrátkách, intrikách a nedorozuměních to bez problémů unese.

Mnohomluvný text se režisérka, za pomoci vyzrálého herectví celého obsazení, snaží divákovi přiblížit konverzační formou. Nekomplikovaná hříčka se lehce a rychle odehrává, tak jako mořská vlnka jemně omývá pobřeží, na kterém se letní hosté na chviličku zastavili. Zábavnost je na prvním místě, psychologizace postav ustupuje do pozadí a pracuje se především s archetypy, a to jak situačními, tak lidskými.

Zamilovanost i nenávist přicházejí naráz a bez varování, nesouce s sebou všechny patřičné znaky. Zapřisáhlý starý mládenec Benedik (Marek Němec) a realistická, nesentimentální Beatricie (Helena Dvořáková) se po špetce pošťouchnutí do sebe zamilují s takovou silou, s jakou tento cit ještě před minutou odmítali. Rázem se z nich stávají bytosti, kterým se s velkou dávkou kreativnosti vysmívali, tváří se přihlouple, romanticky vzdychají, skládají básně a pějí libozvučné písně. Oba herci s hravou nadsázkou obě krajní polohy (odmítavou i zamilovanou) zvládají bravurně a v plném nasazení. 

Přesně tím splňují inscenační záměr, nezdržovat psychologií, pohrát si, pobavit a pryč. V tom režisérku podpořili i další aktéři, v čele s Janem Vondráčkem, který v postavě Dona Pedra beze zbytku uplatnil svůj komediální um, v čemž mu zdatně sekunduje i Miroslav Hanuš jako Leonato. Oba dokáží udržet přes veškerou stylizaci své postavy reálné a vkusně zábavné. Pro diváka je nanejvýš příjemné vidět, jak se celý soubor vlastně sám (naštěstí herecky zdařile) baví.

Složitější pozici má ovšem Vlastimil Zavřel coby přihlouplý Dagobert i s celou svojí partou dohlížečů. Drsná komika plebejců, kterou Shakespeare do svých her tak rád vkládal, se konverzačnímu tónu inscenace poněkud brání. V tomto případě vše nad vodou drží množství nápaditých slovních hříček, které Zavřel bravurně a evidentně s chutí sází jednu za druhou, aniž by k tomu potřeboval přitvrdit na gestickém projevu. I zde se naštěstí podařilo udržet, byť trochu kostrbatě, inscenační záměr nekomplikovanosti a hravosti, která neulpívá na detailu, ale jak ta vlnka přijde, potěší a odšumí.

Jednoduchosti inscenace napomáhá i nekomplikovaná scéna, představující pobřežní molo s jakýmsi altánkem, která se proměňuje pouze v detailech, jako například výměna bílé drapérie za černou, když se děj zvrátí do vážnějších tónů. Pomíjivost a povrchnost lidského snažení pak podtrhuje fázování situací jakoby za pomoci fotoaparátu. Světelná změna a štronzo postav v nejdramatičtějším okamžiku dodávají inscenaci rytmus i potřebný podtext – jen zmáčknutí spouště zachytí prchavé okamžiky života, proto bychom je měli prožívat naplno a ohleduplně.

Ano, dílo Williama Shakespeara už zažilo mnoho adaptací, některé byly drsné a samoúčelné, bombastické i hloupé, ale světlo světa spatřily i ty objevné a inscenačně přínosné. Adaptace Divadla v Dlouhé se řadí mezi ty, které nejsou až tak kreativní, ale možné a inteligentně vkusné.

Mnoho povyku pro nic - premiéra: 5. 4. 2014. Překlad: Jiří Josek. Úprava: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna: David Marek. Kostýmy: Hana Fischerová. Hudba: Milan Potoček. Režie: Hana Burešová. Nejbližší termíny uvádění inscenace: 23. 4., 7. 5., 19. 5., 27. 5. 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 4 hhodinami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 14 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
včera v 10:28

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026
Načítání...