Divadelní a filmový režisér David Jařab, který byl jedním z režisérů a uměleckým šéfem Divadla Komedie, připravil pro Novou scénu Národního divadla adaptaci povídky Johannese Urzidila Poslední zvonění pod názvem Kvartýr. Na divadelní scénu tak přinesl křehký epický příběh z období 2. světové války, kdy Židé museli opustit své byty a zanechat svým sloužícím nejen drahocenné vybavení, ale i úspory. Služce Mařce, která u svých židovských pánů sloužila deset let, ovšem toto lehce nabyté jmění štěstí nepřinese, ba právě naopak.
Režisér na základě Urzidilovy povídky vystavěl subtilní inscenaci, ve které potlačil scénickou složku a do popředí postavil slovo. Spoléhajíc se na dramatičnost základní situace, kdy „doba vymknutá z kloubů šílí“, jednotlivé sekvence děje zprostředkovává až minimalistickými prostředky. Už prolog vystavěný na falešných nástupech napovídá, že půjde o jakousi drobnokresbu, ilustrující, že nic není tak, jak má být. Postavy jsou nejisté a váhající je i jejich nástup do dění. Situace se neodehrávají, ale verbálně sdělují zprostředkovaně přes hlavní postavu. Vytváří se tím vnitřní napětí, které před divákem pozvolna odkrývá měnící se myšlení prosté služky Mařky.
Jednoduchá a rovněž neměnná scéna evokující meziválečný měšťanský byt, neruší, dokresluje, jen temná rudá skvrna na šedém koberci dává tušit budoucí tragédii. Režisér netouží nikoho překvapovat a uhranout scénickými efekty. Naopak, podstata je vlastně známa předem. Jařab staví svoji inscenaci, jakoby do černobílých omalovánek postupně vkládal barvy.
Mařka v podání Natálie Řehořové je vlastně jedinou postavou, která ve hře projde vývojem. Od povrchní služtičky, která nad souvislostmi opravdu nepřemýšlí, po ženu, jež se nelidským činem snaží ubránit lidské hodnoty. Řehořová ztvárnila svou postavu s půvabem a jemnou kresbou především v hlasovém projevu provedla pozorného diváka celým svým tragickým osudem. Z počátku s plným hlasovým nasazením lehce a jakoby nezúčastněně popisuje okolnosti svého náhlého zbohatnutí, aby se později v jemné citlivosti proměnila v bytost prožívající překvapení z toho, že vše je náhle složité, komplikované a hlavně nelidské. Vnějšími okolnostmi je donucena k činům, o kterých nikdy nevěděla, že by jich byla schopná a vše se děje tak nějak uvěřitelně pozvolna a proto působivě.
Jařab drží herce v jedné lince, nikdo nevybočuje, rytmus je pomalý, se zámlkami, o to více iritující. Nikdo nezvyšuje hlas, nadřazenost se neprojevuje silou, ale činy, které jsou konány s lehkostí vědomí, že můžeme. Přijetí krutého systému za normální je nejdramatičtější složkou děje. A záměrná scénická epičnost nenápadně vtahuje diváka. Jakoby režisér na začátku nahodil udici s malou návnadou a pomalu, opatrně si diváckou kořist přitahoval, až ke konečnému záseku, kdy sebestředná Jožka, symbol nebezpečně sobeckého zla, pomalu, ach tak pomalu, pokládá svou hlavu do rudé skvrny na koberci. Ještě hodnou chvíli po závěru, zůstává publikum v tichosti a soustředěně zírat do tmy.
Johannes Urzidil / David Jařab: Kvartýr – Národní divadlo/Nová scéna – Režie a adaptace: David Jařab. Dramaturgie: Iva Klestilová. Scéna: David Jařab. Kostýmy: Sylva Zimula-Hanáková. Hudba: Petr Haas. Asistent scénografie: Andrijana Trpkovič.
Osoby a obsazení: Mařka - Natálie Řehořová, Jožka - Jana Pidrmanová, Flaschenkopf - Martin Pechlát a Matěj Nechvátal, Paní – Jana Preissová, Pán – Jan Kačer, Herzigová - Eva Salzmannová, Herzig - Milan Stehlík, Gerstengranne - Jiří Černý, Hákoška - Hana Igonda Ševčíková, Tajnej 1- Tomáš Jeřábek, Tajnej 2 - Jiří Maryško, Klavír - Jana Holmanová.
Johannes Urzidil (1896-1970) studoval v Praze germanistiku, slavistiku (ovládal češtinu) a dějiny umění. Byl přítelem F. Kafky a F. Werfela. V letech 1922-1933 působil jako tiskový rada německého velvyslanectví, oženil se s dcerou pražského rabína Gertrudou Thiebergerovou a roku 1939 emigroval do Anglie. Usadil se v USA a spolupracoval s Hlasem Ameriky.
