Každý člověk, který v dnešní době označované jako konzumní, věnuje svůj život kráse a umění, věcem zdánlivě nepotřebným, je hoden obdivu. Jedním z těchto utopistů, kteří neochvějně věří, že umění je potřeba, že bez něj naše civilizace bídně zhyne v hromadě odpadků z nepotřebných věcí, je i Antonio Presti. Tento sicilský mecenáš vytvořil pro příští generace jakési řečiště umění - jeho Fiumara d'Arte „protéká“ územím rozkládajícím se mezi Messinou a Palermem a obsahuje nejenom monumentální sochy, ale také muzeum nebo hotel.
Výchozím bodem pro prohlídku trasy Fiumara d'Arte by pro návštěvníky z ciziny či dalekého okolí mohl být hotel s příznačným jménem Ateliér sul Mare, který Presti vytvořil z rozpadajícího se objektu v přímořském letovisku Castel di Tusa na severním pobřeží ostrova. To, co vzniklo, je překvapující a ohromující, nikoli však bombastické.
Naopak, v duchu Prestiho myšlenky, že člověk vcházející do pokoje se stává součástí umění, je návštěvník nenápadně vtažen do okouzlující umělecké hry. Asi polovina apartmánů a pokojů nevelké budovy byla totiž svěřena do péče umělcům z celého světa. Při návrhu interiéru měli volnou ruku a důvěru osvíceného investora. Vznikl tak jakýsi novodobý čarovný zámek, kde je potěšením nejenom bydlet, ale třeba se jen zúčastnit každodenní dopolední prohlídky.
Tento hotel zasvěcený umění vznikal od roku 1990, kdy Antonio Presti z muzea současného umění v New Yorku zakoupil návrh pokoje Maria Ceroliho ze 70. let s názvem La Bocca della Veritá. Už z prvního pohledu je zřejmé, že se jedná o jakousi parafrázi Úst pravdy v Římě, v tomto případě však reliéf, provedený ze dřeva ruské borovice a umístěný v záhlaví postele, nemá vzbuzovat strach, nýbrž přinášet dobrou náladu pro následující den po probuzení.
Podobně hravé jsou i další místnosti, někdy něžné jako například Il Nido od Paola Icara, jindy zádumčivé nebo i filozofické s nádechem existencionalismu, což prezentuje třeba pokoj Sogni tra Segni Renata Curcia, muže, který měl v hotelu domácí vězení poté, co si jako přední člen Rudých brigád odpykal 25 let ve vězení. Na stěny i postel pokoje napsal slova za použití hieroglyfů, aramejštiny, latiny a dalších jazyků, aby tak zdůraznil slovo jako znak i jeho význam ve vývoji člověka.
Velice působivý, i když ne útěšný je prostor La Stanza del Profeta (Pokoj proroka), který Antonio Presti, Adele Cambria a Dario Bellezza zasvětili italskému literátovi a režisérovi P. P. Pasolinimu. Padací dveře popsané Pasoliniho citáty vpustí návštěvníka do temné chodby, kterou se tápající prodere mezi zrcadla, jež okamžitě odhalí jeho předchozí úzkost z temnoty. Pokoji dominuje velká postel umístěná pod obrovské okno s výhledem na moře. První velmi pozitivní vjem však následně vchází do konfrontace se zdmi místnosti, které jsou stvořeny jakoby z bláta a slámy. Nutno podotknout, že i koupelny v každém apartmánu odrážejí náladu pokojů, což v případě Pasoliniho obnáší nezakrytou syrovost v podobě změti kovových trubek, které metají vodu pod agresivním tlakem.
„Darovat lidem krásu je na Sicílii zločin“
Uměleckých pokojů je momentálně kolem dvacítky. Vesměs jsou originální a působivě si pohrávají s emocemi, velmi příkladná příprava pro ty, kteří se následně vydají do Řečiště umění - Fiumara d'Arte. Cesta to není nijak jednoduchá, jako nebylo jednoduché celý projekt prosadit. Antonio Presti dokonce 25 let kvůli tomuto dílu čelil soudnímu stíhání. Státní i městské instituce v čele s ministerstvem kultury označily totiž velké sochy v krajině za stavby bez povolení a žádaly jejich likvidaci.
Jak říká Antonio Presti: „Darovat lidem krásu je na Sicílii zločin“. Za svůj sen však silně bojoval, a tak před třemi lety konečně mohl padnout osvobozující verdikt, který s konečnou platností uznal to, že umělecká díla se nemusí řídit stavebními zákony.
Cesta k umění
První sochou později vzniklé umělecké cesty bylo dílo sochaře Pietra Consagry La Materia Poteva Non Esserci z roku 1982, kterou Presti uctil památku svého otce. Přes následující zákazy, příkazy a soudní procesy dokázal Presti umístit v sicilské krajině dalších devět soch, zatím poslední La Piramide - 38° Parallelo v roce 2010 vytvořil Mauro Staccioli. Obě sochy spolu mohou vést dialog, neboť na sebe koukají přes rozlehlé údolí. Další díla je pak nejlépe hledat podle mapky, kterou lze získat buď na internetu, nebo přímo v recepci hotelu Ateliér sul Mare.
Milovníky umění čeká sice nelehká cesta, často kamenitá a nepříliš vstřícná motorovým vozidlům, přesto stojí za námahu. Odměnou jsou nejenom nevšední díla, jako například Labirinto di Arriana od Itala Lanfrediho či elegantní, byť betonová Energia Mediterranea Antonia di Palmy, jakož i působivý kovový kolos Paola Schiavocampa Una Curva Gettata alle Spalle del Tempo a další díla, která je třeba zažít v prostoru, nikoli o nich jen hovořit.
Emotivně působivá je totiž už samotná příroda, kterou je potřeba projet. Antonio Presti dokázal s velkým přehledem oživit línou, zanedbanou krajinu, dát jí nový smysl a náplň. Dokázal tím (a ne jenom sobě), že umění v lidském životě je nutnost. „Bez krásy a poznání není budoucnost,“ tvrdí on sám.
