Divadlo na Vinohradech zařadilo do svého repertoáru dramatickou báseň Peer Gynt, kterou Henrik Ibsen napsal v roce 1867. Ačkoli autor původně nepředpokládal, že toto jeho dílo bude uváděno na divadle, text se od dob vzniku inscenuje takřka nepřetržitě. Základní téma, hledání životní cesty, a nadčasová forma zpracování poskytuje totiž inscenátorům nepřeberné množství možností interpretace. Věčný boj jedince a společnosti, svobody s konvencemi, rezonuje i v současné vinohradské inscenaci.
Režisér Martin Čičvák se s náročným textem popasoval obdivuhodně. Na Vinohradech se hraje moderní divadlo, ale při zachování ibsenovské poetičnosti. Dobový symbolismus ustoupil modernější koncepci, která zdatně využívá současnou oblibu žánru fantasy. Podivné bytosti, trollové, divoženky, opice, blázni, pokušitelé patří nenásilně do světa lidí, společně tak vytvářejí imaginární svět, vyprávějící o světě reálném.
Gynt živočišný a nespoutaný
Divadelní prostor ohraničuje světelný pás, na kterém je panorama velehor, ale výmluvně zobrazených vzhůru nohama, volným pádem vzhůru. Scéně dominuje šikma, která v představení slouží k jeho rytmizaci a především k ilustrování „volných pádů“ hlavního hrdiny. Peer Gynt se někdy bezstarostně, jindy obezřetně, dramaticky i zběsile, ale vždy nezadržitelně řítí střemhlav dolů, aby znovu a znovu vylezl zpět, aniž by si připustil možnost pádu dalšího nebo dokonce posledního.
Do titulní role byl obsazen Ondřej Brousek, který v džínách a mikině evokuje nesmrtelného „rebela bez příčiny“. Jeho Gynt je živočišný, konvencemi nespoutaný jedinec, který na své cestě za svobodou jde urputně a bezohledně, aniž by však potlačil své člověčenství.
Na rozdíl od trollů a různých jiných bytostí je Peer Gynt stále živoucí člověk se všemi lidskými pochybeními, úlety, sobectvím, fanfarónstvím, toužením nebo trápením. Ondřej Brousek v náročné expresivní kreaci představuje muže hledajícího sebe sama.
Všechny ostatní postavy jsou vlastně doprovodné, sloužící k dokreslení charakteru hlavního hrdiny. Ve vinohradské úpravě se většího partu v první půli dostalo Gyntově matce, kterou přes svůj evidentně mladší věk, přesvědčivě ztvárnila Andrea Černá.
Oproti tomu Solvejg pro vyjádření své bezpodmínečné lásky mnoho prostoru nedostala, což značně ubralo na dojímavosti závěrečné scény. Vnímání výjimečnosti Solvejgina čistého citu divákovi ztěžoval i fakt, že herečka Andrea Elsnerová byla obsazena i do role Salašnice, aniž by byla od Solvejgy výrazně odlišena maskou nebo kostýmem.
Mužská část souboru se více uplatnila ve druhé půlce, kdy především mysteriózní postavy hodnotily a komentovaly dosavadní Gyntův život. Přesný a odměřený Otakar Brousek jako Kněz, ďábelsky klidný a povznesený Knoflíkář Dennyho Ratajského a šelmovsky zákeřný Hubený Jiřího Maryška společně drží závěrečnou část pevně v rukou a zdatně tak překonávají přílišnou délku celého představení.
