Je značně utěšitelné moci nahlédnout do výtvarného světa Tomáše Hřivnáče, neboť v záplavě upovídaného a překombinovaného konceptuálního umění, módy posledních let, se najednou ocitáme ve srozumitelné společnosti figurativní kresby a malby. S podivem ne tak běžný zážitek zprostředkovává pražská Galerie La Femme, která ještě ctí klasickou malbu a akcentuje ženský motiv. Tomáš Hřivnáč bezpochyby patří mezi vrcholné umělce z okruhu galerie. Jeho dokonalé grafiky technikou suché jehly i akvarely „na přání“ je možné vidět do 30. listopadu.
Hřivnáč miluje pohyb a dokáže ho mistrně zachytit. V tomto směru je divácky nejvděčnější a také nejoblíbenější jeho cyklus Flamenco, za nějž získal v roce 2009 první cenu na mezinárodním bienále grafiky Xàtiva, v kolébce tohoto tance, ve Španělsku.
Několik obrazů ze série připomíná i současná výstava. Jeho tanečnice plné vnitřní energie, napětí, ale zároveň sršící radostí z pohybu a z vyprávění tanečních příběhů stále okouzlují. Uměřená barevnost, dokonalá kresba, která ovšem působí velice uvolněně, dávají vyniknout kráse ženského těla prodchnutého vášní.
Vášeň i jisté napětí obsahují i Hřivnáčovy akty. I na tomto intimním poli pracuje umělec s pohybem a energií. Ženská těla jsou zachycena ve výrazném gestu, jakoby v jedinečném okamžiku konkrétní situace, což v divákovi evokuje utajený příběh, opět v čele s emocemi, jako jsou vášeň, cit, touha, smyslnost.
Zcela jinou kategorii pak představují Hřivnáčovy portréty. Na tomto poli výtvarník dokazuje, že je vskutku mistr techniky suché jehly. S dokonalou bravurou vytváří podobizny jdoucí do nitra a jakoby mimoděk odhalující podstatu oné konkrétní osoby.
Tak z portrétu Bohumila Hrabala k nám dolehne jistý smutek a nedokonale utajovaná únava, přestože se spisovatel ve své typické pozici u piva usmívá. Podobný smutek evokuje i portrét Pierra Richarda, zde ještě o něco výraznější, neboť první „klidový“ portrét doplňuje druhý obraz, na kterém komikovu tvář zdobí jeho osvědčený klaunský úsměv, působící v kontextu skoro jako záměrná maska, zakrývající onen pověstný smutek klauna.
Je opravdu radost procházet se mezi dílem Tomáše Hřivnáče. Dokonale zvládnutá forma zpracovává příjemný obsah. Člověk v jeho podání je vášnivý, nikoli vyšinutý, dramatický, ale ne tragický, a nabitý emocemi, ovšem převážně těmi kladnými.
