Jestli americká filmová produkce něco umí, tak je to vzbuzovat očekávání. Každý nový film vstupující do distribuce je ověnčen záměrně nabubřelými označeními: ojedinělý, originální, neočekávaný, překvapivý, mistrně vykreslující, šokující, bravurní atd. Jasně, je zapotřebí nalákat diváka, zaujmout, vzbudit zvědavost. U Jackie, prvního anglicky mluveného filmu chilského režiséra Pabla Larraína, tomu není jinak.
Pravidlem však bývá, že příliš velké očekávání přináší zklamání. A Jackie je toho zářným příkladem. Ambiciózní projekt oscilující mezi společenským dramatem, psychologickou sondou, řemeslnou srozumitelností a uměleckou kreací je zcela a úplně založen na hereckém nadání Natalie Portmanové. V tom je jeho síla, ale i slabina.
Sebetalentovanější herečka nemůže překonat slabiny scénáře, který krom základní dramatické situace, kterou je šok z atentátu na jejího manžela a prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho, nenabízí nic jiného. Scénář neodhaluje žádná nová zjištění, nepohrává si s fabulací, neobnažuje úpěnlivě skrývaná tajemství. Dává prostor jen jedinému, ukázce žalu. Natalie Portmanová pod vedením Pabla Larraína trpí skvěle, ale přece jen jednostranně, a tudíž dlouze.
Katarze se divák nedočká
Je bezesporu obdivuhodné udržet divákovu pozornost po celou dobu bez pomoci dramatických, neočekávaných zvratů. Portmanová toho dociluje za pomoci neobvyklé soustředěnosti, ztichlým, emoce ovládajícím hlasem. Zdařile tak vytváří jakési tajemství, skrytý podtext, který jakoby každou chvíli vypluje napovrch. Bohužel k tomu však nikdy nedojde, tím pádem se divák nedočká potřebné katarze.
„Jackie byla nekorunovanou královnou, která přišla o trůn i o manžela. Stylová, atraktivní, sofistikovaná. Byla jednou z nejfotografovanějších a nejsledovanějších žen 20. století, a přesto o jejím osobním životě víme velice málo. Přísně si střežila soukromí, byla tajemná. Je asi nejméně známou ženou moderní doby. Líbí se mi představa, že o ní některé věci nikdy nebudeme vědět s jistotou,“ říká režisér filmu Larraín. Ale, bohužel, líbit se to může asi jen jemu, divák v kině přece jen očekává něco víc, než zjištění, že se zase nic jiného nedozvěděl.
Herečka má k dispozici vlastně jenom tři různé polohy Jacqueline Kennedyové, poněkud drsnější, již zcela se ovládající při rozhovoru s novinářem (Billy Crudup), trochu topornou a hloupou v reminiscenčním dokumentu televize CBS White House Tour, ve kterém nová první dáma ukazuje veřejnosti Bílý dům a změny, které tam prosadila ve vybavení soukromých pokojů, a třetí je již zmíněná poloha šoku, žalu a zoufalství po smrti JFK. Což je trochu málo na celovečerní film.
Výsledný pocit zklamání z celku nijak nezmenšuje ani pompézní hudba, jejíž autorkou je oceňovaná Mica Levi (známá také jako Micachu), ani dokonalá scéna a stylově podchycené kostýmy. Zdá se, že režisér Pablo Larraín je dalším potvrzením smutné teorie, že když režisér opustí své osobní téma (v jeho případě občanská či společenská problematika Chile), stává se z osobitého umělce, v lepším případě, pouze zdatný řemeslník.
Jeho film Jackie, asi nezáměrně a jaksi mimoděk, jen podporuje tušení, že Jacqueline Kennedyová byla sice krásná, dobře vychovaná a kultivovaná žena, ale to je tak všechno. Víc toho ani těm nejambicióznějším tvůrcům nabídnout nemohla, pokud tedy chtěli zůstat v realitě.
