Krvavá svatba Federika Garcíi Lorky čas od času svou básnickou naléhavostí přesvědčí české divadelníky k inscenování. Jednotlivé inscenace se však od sebe značně odlišují. Lorkova temná balada o lásce a vášni poskytuje vděčnou základnu pro různorodé uchopení a autorský přístup inscenátorů. Stalo se tak i nyní v pražském Národním divadle, kde vzniklo zajímavé, multižánrové představení pod kreativním vedením režisérské dvojice SKUTR.
Pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou, scénografem Jakubem Kopeckým, kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou a hudebníkem Petrem Kalábem přenesli španělskou scénickou báseň do obecnějšího prostředí, na jakési pomyslné pomezí prostoru i času.
Metafory a symboly
Neslyšíme flamenco ani kastaněty, nýbrž folklorní moravskoslovenské nápěvy, ale i soudobou popovou melodičnost, nevidíme černé vdovy a bílé nevěsty v historizujících kostýmech, ale různou škálu žluté (ženy) a hnědé či šedivé (muži). Postavy se nepohybují v konkrétním prostředí, ale v divadelním prostoru, vyjadřujícím se převážně světelně, kde se může stát cokoli a bez psychologizujících momentů hrát o věčných lidských tématech – lásce, vášni a smrti.
Inscenace se vyznačuje vysokou stylizovaností, což klade velké nároky na herce. Nemohou se schovat za všeobecně přijatelné chování a ilustrativní gesta, naopak jejich postavy o sobě nejvíce vypovídají stylizovaným jakoby tanečním pohybem, kdy pronesená slova zrazuje tělo.
Pohyb odhaluje skryté touhy, vášně, přání, smutky a obavy. Jakoby bezděčné škubnutí nohy, náhle rozevláté ruce, i samotný tanec – vše vytváří metafory a skryté významy. Rovněž tak nemnohé rekvizity jsou zde používány jako symboly. Básnicky výmluvný tvar dotvářejí i dramaturgicky přidané figury mrtvých mužů, kteří tancem a svým fyzičnem doplňují jednoznačně ženský svět původní předlohy.
Uhrančivá Luna, civilní Smrt
V tomto celku se nedá mluvit o jednotlivých hereckých výkonech, neboť všichni slouží režijnímu vidění, které je naštěstí působivé. Pochopitelně že někdo se s režijní poetikou vyrovnal lépe, jiný hůře.
Ovšem v tomto pojetí značnou roli hraje také typové obsazení, které selhává hlavně u Leonarda, fatálního muže Nevěsty, kdy Filip Kaňkovský přes veškerou hereckou snahu ten potřebný sex-appeal prostě nemá. Taktéž Saša Rašilov jako Smrt je, na rozdíl od uhrančivě expresivní Luny Soni Červené, moc civilní a typově neuchopitelný.
Bez ladabylosti
Významnou roli v inscenaci hraje též scéna, světelný part i hudba. Je povznášející sledovat, jak jednotlivosti tvoří výmluvný metaforický celek. Divadlo v každém detailu. Může se někomu líbit více nebo méně, ale nikdo mu nemůže upřít kreativní snahu. Povšechná ledabylost, tolik omílaná na českých jevištích, je režijnímu tandemu SKUTR cizí, a to je už samo o sobě dostačující a přínosné.
Krvavá svatba v Národním divadle je moderní divadlo, přes slova vzdáleného básníka hovořící současným jazykem.
