Paolo Sorrentino připravil pro diváky další filmovou bakchanálii, hraný film o Silviovi Berlusconim. Jeho nejnovější dílo Loro (v překladu Oni), které český distributor KVIFF Distribution pouští do tuzemských kin pod názvem Oni a Silvio, je napěchováno vypracovanými obrazy, promyšlenými scénami, dynamizující hudbou a odhalujícími dialogy – to vše v takové míře, že se tento zajímavý tvůrce jen stěží bude bránit nařčení z opulentnosti a okázalého manýrismu. Naštěstí tato uhrančivá forma nepostrádá zajímavý obsah, který případnou vnější nabubřelost opodstatňuje.
Silvio a Sorrentino
Vybrat si za hlavního hrdinu současného politika, byť sebevíc kontroverzního, není pro film nejlehčí záležitost, pokud se ovšem nejedná o parodující satiru, což není tento případ. Takovýto námět nutně předpokládá epický sled situací bez vnějších dramatických zvratů a nelze stavět ani na vývoji jednotlivých postav. Vše se jaksi děje pod pokličkou, utajeně, jak před vnějším světem, tak i před samotnými protagonisty. Nic snadného pro filmové médium, kde – ať se nám to líbí, nebo ne – stále vyhrává silný příběh.
Příběh Silvia Berlusconiho nahlížený Sorrentinem je příběhem člověka, který svou duševní prázdnotu úspěšně zakrývá vnější okázalostí, cynismem a mocí, aniž by kdy došel uspokojení. „Mít všechno nestačí“ je leitmotivem filmu. Proto ona opulentnost a nabubřelost vnější stránky zpracování. Jak lépe vyjádřit vyhořelost protagonisty než vrstvením propracovaných obrazů toho všeho, čím se obklopuje, všeho, co nahromadil, všeho, co dává na odiv, ale co po určité době zevšední a pro zaplnění vnitřní prázdnoty nikdy nestačí? Snad jen ta politika je přetrvávající, vzrušující výzva, neboť předpokládá nikdy nekončící boj, nic není jistého, neustálý vzestup a pád, a bojovat za opětovný návrat je báječné vyplnění času.
Silvio a Servillo
Herec Toni Servillo opět dokazuje, proč je Sorrentinem tak preferovaný. Úspornými prostředky dokáže obsáhnout tu směsici vlastností, kterými Berlusconi okouzluje i odpuzuje. Jeho Silvio je skoro až k politování jako stárnoucí lev ve zlaté kleci, ale zároveň i nebezpečná šelma, která je během vteřiny připravena k útoku. Je to hulvát, ovšem nepostrádající charisma. Servillo nepředvádí ani imitaci žijícího předobrazu, ale ani jeho karikaturu.
Silvio Berlusconi je v jeho podání uvěřitelná osoba, která věří v sebe sama, uznává jen svůj názor a způsob života, neváhá, nebilancuje, je si sama sebou natolik jistá, že o svých „kvalitách“ dokáže přesvědčit kohokoli. Toni Servillo však zároveň pohledem, gestem i postojem dokáže zprostředkovat Berlusconiho prázdnotu, osamocenost, nespokojenost a nikdy nekončící nudu, která je vlastně hybatelem všeho toho zoufalého snažení.
Silvio a oni
Sorrentino však neodhaluje jen věčně nespokojeného stárnoucího bezskrupulózního cynika. Přes něj poukazuje na ty, kteří se mu za každou cenu snaží přiblížit, ohřát se v jasu jeho hvězdy, aniž by si uvědomovali, že vysílá jen studenou záři. Režisér a scenárista na syžetu odkazujícímu k Velkému Gatsbymu hovoří o společnosti, která se nechala oslnit, která prachy a moc považuje za normu a vrchol všeho. Pro ni je Silvio bohem, vzorem a předobrazem hodným následování. Vykostěná prázdnota, která je opravdu strašidelná ve své rozměrnosti.
Oni jsou ovšem i zkorumpovaní souputníci Berlusconiho. Ti, kteří mu znovu a znovu umožňují návrat na výsluní a je naprosto lhostejné, zda kvůli úplatku či kvůli zastrašování. To jsou ti ONI, které tak rádi označujeme za nepřátele, za viníky všeho nedobrého. Zároveň jsou to však i ONI, které si stále dokola volíme, kterým svěřujeme průběh svých životů, takže potažmo jsme to i MY. Paolo Sorrentino svým filmem Loro hovoří o stavu společnosti, kterou obnažuje možná velkolepějším stylem, než si zaslouží.
