Když padne noc, ozáří vrchol Jutského poloostrova mihotavá světla nejsevernějšího dánského městečka Skagenu a bílá světla jeho majáků zatančí na vlnách dvou moří. Od západu se sem valí olověné vlny Severního moře ze Skagerreku a od východu jim běží naproti chladné vody Baltu z Kattegatu. A právě tady se neodvolatelně potkávají, střetávají a prolnou tak, jako jejich životy…
„Vidím tě, Marie, já tě vidím““ volá Peder Severin Krøyer a pod dotyky jeho štětce se na plátně rodí štíhlá, elegantní postava ženy na pláži, v jejímž smutném pohledu se zrcadlí tento příběh. A jeho hlas se nese pod měkkou září severního slunce, jiskřivou pláží, přecházející do táhlých písečných dun, lemovaných zvlněnými trsy pobřežních travin a temnými pásy vřesovišť, ubíhajících do vnitrozemí. Svět jakoby se tu zastavil v tetelivém očekávání něčeho, co se musí stát, jako racek nad třpytivou hladinou, než se do ní zřítí za svojí kořistí…
Jeden z největších dánských malířů P. S. Krøyer objevil tenhle sen každého impresionisty v roce 1882, usadil se tu na dobu letních měsíců a z odlehlé rybářské vesnice rychle učinil vyhledávané letovisko umělců, jež prosluli jako „Skagenští mistři“. A jen o pár let později našel krásnou (téměř kolegyni) Marii Triepckeovou, z níž učinil svoji ženu, modelku, múzu a matku své dcery Vibeke. Přivedl ji sem a ona záhy pochopila, že si jako manželka, matka a malířka, kterou se v mohutném stínu Mistra nikdy nemůže stát, na svoje útlá ramena naložila více, nežli dokáže unést (nežli by kdokoli dokázal unést).
Ve vztahu k jejím uměleckým ambicím k ní byl Krøyer brutálně přímočarý: „Bůh ti nenadělil nadání. Můžeš to zkoušet až do soudného dne, ale nikdy ho nebudeš mít!“ Ve vztahu k ní byla jeho vášnivá láska stejně nemocná a poznamenaná jako on sám. A tak tento geniální syfilitik, trpící neodhadnutelnými psychickými poruchami a kolapsy, nevypočitatelně střídal vstřícná vyznání („Ubohá Marie! Jsi tak křehká a slabá. Budu tě opatrovat.“) se zničujícími agresivními scénami („Zabiju tě Marie! Tím tu nemoc zaženu.“).
A ona stále jasněji chápala, že už zřejmě nikdy nedokážou najít ten zázrak, co kdysi společně hledali, že nemá smysl začínat ho stále znovu a znovu hledat, protože vlastně ani nikdy neexistoval – že to byl jen mámivý přelud, podobný prchavé a nezachytitelné impresionistické iluzi. Stala se ženou jednoho z nejuznávanějších dánských malířů, ale život po jeho boku, na problematickém výsluní, byl stravující, ponižující a také překvapivě prázdný. Vlastně nebyla ničím jiným nežli slavnou nulou, což je jen o málo víc nežli obyčejná nula bez přívlastku. Ve své světlejší chvíli ji Krøyer položil jednu z mála smysluplných otázek: „Opustíš mě? Jsi mladá a krásná, k čemu ti bude taková troska, jako jsem já?“ A netušil jak rychlá, pádná a nezvratná přijde odpověď.
Jeden z nejznámějších dánských režisérů, světoběžník a držitel Oscara Bille August (Pelle Dobyvatel) zahaluje tenhle autobiografický příběh do podmanivého vizuálu a komponuje ho jako severem kolorovanou love story o kráse, která nemá na růžích ustláno. A také jako road movie za láskou a štěstím, které přece i pro ni musí někde existovat; jako story zdánlivě bezmocné, ale ve skutečnosti docela silné ženy, která pochopila, že musí najít svoji vlastní cestu, ale netušila, zda přijde někdo, kdo ji na ní doprovodí. Jediné, co věděla, zcela nepochybně bylo, že musí svůj zmarňovaný život změnit.
Změna se jmenovala Hugo Alfvén, povoláním švédský hudební skladatel symfonií, takto vyzáblý, bledý donchuán a egoista se zplihlým a melancholickým koňským obličejem, jehož charisma i charakter se ve vzácné shodě pohybovaly téměř v záporných hodnotách. „Jste nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl,“ řekl jí, čímž dokázal, že má jako hudební skladatel nejen slušný sluch, ale i překvapivě dobrý zrak. A fakt, že mu tuhle klasickou baličskou frázi vzápětí neotloukla o kostnatou tvář, svědčil především o tom, do jak zoufalé a tragické osobní situace se ve svém manželství již propadla. Když potom zazní klasické melodramatické souvětí ve stylu On: „Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem ztracený!“ Ona: „Ale já jsem vdaná a nahoře spí mé dítě.“ – je každému průměrnému znalci melodramatických point jasné, že tihle dva skončí v posteli.
Rozměr téměř antické tragédie (nebo spíše absurdního divadla) nastoluje Bille August ve chvíli, kdy oblouzněný deviant své stále planoucí vášně Krøyer nabídne cizoložnému páru Marie-Hugo nedaleký domek v dunách, a nehodlá šmírovat, co tam budou dělat (protože to, stejně jako oni, dobře ví). Pravidla jsou přehledná a jednoduchá, jako kopulační pohyby: dny budou jejich a v noci, aby si nepřipadal jako vykastrovaný kretén, se bude vracet k němu domů. Zatímco vypatlaný Hugo děkuje Krøyerovi servilně za tuto velkorysost a souběžně krmí Marii dvojsmyslně metaforickými kydy typu „Bydlet tady je jako bydlet v tobě“, vidí Marie tuhle situaci mnohem reálněji. „To nemůže nikdo vydržet,“ varuje prorocky nabuzeného manžela. „Vydržím to, když tě neztratím,“ tvrdí vášní zpitomělý umělec a vy se můžete začít sázet, kdo z nich bude mít větší pravdu.
Po absolventce Dánské národní divadelní školy Birgitte Hjort Sørensenové se v titulní roli Marie především chce, aby byla krásná a aby její krása fungovala i ve velkých detailech. A to ona umí téměř dokonale, takže všichni kolem ní vypadají tak trochu jako ošklivá káčátka. Bille August ji netýrá požadavky na vypjaté charakterní a dramatické herectví a ona za to zalévá filmové plátno svým světlem a vcelku věrohodně (byť tak trochu v jedné poloze) prochází všemi problematickými úskalími své postavy. To Søren Saetter-Lassen si kontroverzní postavu geniálního a zároveň nesnesitelného umělce, jenž se nezřídka potácí v temnotách, musel odpracovat mnohem víc. A i když se vám z něj nejednou udělá špatně, je třeba mu přiznat, že přesvědčivě zvládá všechna pokřivená zákoutí své stigmatizované postavy. Věříte mu jeho lásku, posedlost, sem tam i nějaký ten dobrý úmysl i palčivost záchvatů, které ho vrhají do jiných světů.
Marie Krøyer je neokázalý malý film o krásné ženě, která se ve své době odhodlala vzít osud do svých rukou a jít za svoji láskou a štěstím. Jít za svým snem, to tehdy nebylo málo a nezřídka se za to muselo i hodně zaplatit, neboť dánské zákony byly neúprosné. Hodně ztratila, něco získala – ale hlavně přežila. A i když si možná znovu nezvolila dobře, důležité bylo, že to byla její(!) volba.
Skagenské majáky blednou v záři vycházejícího slunce, odněkud tlumeně zní piano Stefana Nilssona a po bílé pláži, jež se táhne k obzoru, jde v měkkém severním světle krásná žena v bílém, která se v jeho nápěvu rozpouští ve svítání. Impresionisté by aplaudovali.
MARIE KRØYER. Dánsko 2012, 100 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Bille August. Scénář: Peter Asmussen, Anastassia Arnoldová. Kamera: Dirk Brüel. Hudba: Stefan Nilsson. Hrají: Birgitte Hjort Sørensenová (Marie Krøyerová), Søren Saetter-Lassen (P. S. Krøyer), Sverrir Gudnason (Hugo Alfvén). V kinech od 18. dubna 2013.
