Praha - Asi jen málokdo by neznal Milana Kunderu, který se narodil právě 1. dubna 1929 v Brně - český spisovatel a esejista (či francouzský spisovatel a esejista českého původu). Milan Kundera, donekonečna omílaný „autor Nesnesitelné lehkosti bytí“. Za zdůraznění stojí ale také obdivuhodná povídková sbírka Směšné lásky nebo česky dosud nepublikovaný román z roku 2000 L'ignorance (Nevědění), v němž nahlíží na úděl emigrantství po roce 1968 a těžko myslitelný či proveditelný návrat zpět do vlasti po Sametové revoluci.
Milan Kundera se narodil do rodiny klavíristy, hudebního teoretika a bývalého rektora JAMU Ludvíka Kundery. Spisovatelův otec patřil mezi výrazné postavy brněnské hudební scény, byl jedním z prvních interpretů klavírních skladeb Leoše Janáčka. Svého syna sám také vyučoval hře na klavír a hodiny hudební kompozice bral Kundera například od bratra Huga Haase Pavla.
Jak sám v rozhovoru s A. J. Liehmem přiznal, otec na něj měl, co se týče hudebního směřování, velký vliv. V Kunderových románech se tak často objevují hudební motivy a kompozice se nezřídka odvíjejí od hudebních skladebních principů. Rodinnému oblíbenci ze severomoravských Hukvald nakonec Milan Kundera věnoval celou esej (Můj Janáček). Podle vlastních slov mu ale představa, že by žil celý život mezi samými hudebníky, naháněla husí kůži.
Student FAMU literárním debutatem
Československo prožívalo převratný rok 1948, když Kundera odmaturoval na gymnáziu a zamířil do Prahy. Nejdříve na estetiku Karlovy univerzity, následně na scenáristiku na Filmové fakultě Akademie múzických umění. Na FAMU nakonec zůstal a vyučoval zde současnou světovou literaturu. Období vysokoškolských studií je také časem jeho literárního debutu, a to nikoli prózou, ale básnickou sbírkou Člověk, zahrada širá (1953). Následovala ji frézistická poema o Juliu Fučíkovi Poslední máj.
V roce 1967 vystoupil se svým rebelantským projevem na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů a díky celkovému, vůči režimu kritickému vyznění této spisovatelské události se v učebnicích literatury i dějepisu zařadil mezi hlavní zástupce „srpnové generace“ a s ní související nové garnitury literátů. Mezi ně dále patří autoři jako Ivan Klíma, Josef Škvorecký nebo Ludvík Vaculík.
V tomtéž roce vychází také Kunderův první román, Žert, a následuje mu souborné vydání povídek Směšné lásky, jež v podobě tří sešitů vycházely v průběhu celých šedesátých let. Sbírka obsahuje mj. povídku Falešný autostop, která líčí příběh mladého páru, jejichž hra na řidiče a stopařku se zvrhne až k agresivitě, provokaci a cynismu, a která byla několikrát označena za jednu z nejlepších českých povídek 20. století.
Podruhé pryč z KSČ. Pak pryč i z Československa
Sovětský svaz nakonec zlomil československým demokratizačním snahám vaz; dva roky po srpnových událostech byl Kundera vyloučen z KSČ. Jednalo se přitom již o druhé vyloučení, poprvé musel stranu opustit na čtyři roky kvůli kritice komunistického funkcionáře v roce 1949. Kunderovy romány zamířily v Československu na index, zatímco v zahraničí o ně stále rostl zájem. Autor následujících pět let prožíval břímě disentu a sankciovaného intelektuála. I na základě těchto zážitků napsal román, který mu přinesl úspěch největší.
Když roku 1984 vyšla v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých '68 publishers Nesnesitelná lehkost bytí, žil Kundera již devět let ve Francii (kam byl pozván hostovat na univerzitu v Rennes). Román, který Západ četl jako kritiku režimu a popis srpnových událostí včetně pozdější deprivace české společnosti, autorovi vynesl světovou popularitu a následně také nominaci na Nobelovu cenu za literaturu. V Čechách byl vydán až v roce 2006.
Tíha návratů domů
V roce 1989 padla železná opona a srpnoví i únoroví emigranti se začali navracet do vlasti. Někteří zůstali, jiní ne. Mezi ty patří i Milan Kundera. Po několika cestách v devadesátých letech dnes do Čech jezdí zásadně inkognito. Nestojí o publicitu (adresa jeho pařížského bytu je přísně utajována), nechce ani navazovat pětatřicet let staré, zpřetrhané dialogy.
Komplikovanost a nemožnost trvalého návratu do vlasti objasnil ve svém románu Nevědění, který je vedle Nesmrtelnosti, Pomalosti a Totožnosti součástí tzv. francouzského cyklu a u západoevropských čtenářů si získal popularitu srovnatelnou se zájmem o Nesnesitelnou lehkostí bytí. Vychází z teze, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky.
Svůj přístup vysvětluje i v doslovu k románu Valčík na rozloučenou. Kundera píše: „Musil jsem vzít na vědomí, že dvacet let ruské okupace zanechalo v mém životě následky, které zůstanou nenapravitelné, a že musím volit: buď vyplňovat prázdnou mezeru dvou desetiletí, vracet se k přerušeným českým diskusím, věnovat se především redakcím českých vydání, anebo dát radikálně přednost své křehké současnosti, která už dávno není v Čechách. Zvolil jsem druhou cestu.“
