Veřejnost ji považovala za femme fatale, v soukromí ale byla často nešťastná a osamělá. Adinu Mandlovou takto vidí tvůrci autorské inscenace 1000 tváří Adiny. Hru o jedné z nejslavnějších hereček první republiky uvedlo divadlo v její rodné Mladé Boleslavi.
Jmenovala se Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, neřeklo se jí ale jinak než Adina. Čtyři – stejný počet jako hereččiných křestních jmen – jsou i její divadelní představitelky. V „tisíci tvářích Adiny“ se střídají Malvína Pachlová, Svatava Hanzl Milková, Tereza Blažková a Ivana Nováčková. Ztvárnily Adinu v období mládí i jako zralou, tu skutečnou i slavnou.
Mandlová byla svého času nejpopulárnější a nejobsazovanější českou filmovou herečkou, muži jí leželi u nohou a dívky chtěly vypadat jako ona. Atraktivní, vtipná a vždy elegantní herečka ale zažila i nenávist a ponížení ve vězení, kam se dostala za údajnou kolaboraci. Musela se vyrovnat s potratem i s pokusem o sebevraždu.
Žádný pomníček
„Nedělali jsme žádný líbivý pomníček. Vycházeli jsme z reálií, byli jsme poctiví,“ podotýká režisérka Adéla Laštovková Stodolová. Drama 1000 tváří Adiny napsala pro mladoboleslavský soubor dramatička a producentka Daniela Sodomová. Stejný autorský tandem je podepsán také pod hrami o mecenášce a sběratelce umění Medě Mládkové, herci Janu Werichovi a zpěvačce Martě Kubišové. Všechny na své letní scéně uvedlo pražské Muzeum Kampa.
Představení o Adině Mandlové mělo mít v Mladé Boleslavi původně premiéru před dvěma lety, ke stodesátému výročí hereččina narození právě v tomto městě. Premiéru ale odložila pandemie koronaviru.
Kariéra Adiny Mandlové skončila s válkou
Adina se narodila 28. ledna 1910 jako vytoužená dcera vrchního inspektora státních drah Jana Mandla. Otec ji odmala protěžoval a vzbuzoval v ní pocit výjimečnosti. To se změnilo, když zemřel. Adině bylo teprve sedm let. Z gymnázia ji pro špatné chování vyloučili stejně jako po dvou letech z penzionátu v Paříži.
Po návratu do Čech se záhy vydala do Prahy, kde získala první malou roli ve filmu Děvčátko, neříkej ne! Mezi uměleckou společnost se dostala jako milenka Huga Haase, s nímž natočila i několik úspěšných snímků (mimo jiné Život je pes či Mravnost nade vše). Po rozchodu s ním zazářila například v dramatu Noční motýl či po boku Oldřicha Nového v komediích Kristian nebo Přítelkyně pana ministra. Svůj poslední film v Čechách – Sobota – natočila v roce 1944.
Po válce byla obviněna z kolaborace, mimo jiné kvůli údajnému poměru s německým státním ministrem pro Čechy a Moravu. Tři měsíce strávila za mřížemi, pro nedostatek důkazů byla ale propuštěna.
Nedlouho po válce se provdala za pilota RAF Joea Knighta (původně Moraváka Josefa Kočváreka), za nímž odešla do Londýna. Vdala se pak ještě dvakrát. Do Čech se vrátila v polovině šedesátých let, kdy dostala nabídku na alternaci hlavní role v muzikálu Hello, Dolly! Ze zkoušení ale nakonec nic nebylo. V zahraničí se jí prosadit nepodařilo. V Anglii hrála v několik televizních snímcích a sporadicky na divadle.
Do vlasti se vrátila v roce 1991 a téhož roku zemřela v Příbrami.
