Praha – V pražském Jazz Dock vystoupilo včera večer jazzové trio bubeníka Jeffa Ballarda s portorikánským saxofonistou Miguelem Zenonem a africkým kytaristou Lionelem Louekem. Bubeník, který se do první ligy vyšvihl před šesti lety nástupem do tria Brada Mehldaua, v Čechách před třemi lety učil již na Letní jazzové dílně pořádané Českou jazzovou společností. Již dlouho předtím ale Ballard hrál v poslední kapele Raye Charlese a později dlouho účinkoval na newyorské scéně.
Jeff Ballard je známý pro svůj neotřelý styl, který vychází nejen z jazzu, ale například i z brazilské hudby. Na pražském koncertě byly na programu skladby současných jazzových muzikantů, od Mehldaua a Rosenwinkela až po Kleina, vše proložené vlastními kompozicemi i standardy. Ve stálém repertoáru má trio např. písně od Monka a Stevieho Wondera nebo kompozici Gazzeloni, poctu Erica Dolphyho stejnojmennému italskému flétnistovi.
„Všichni tři jsme hodně rytmicky založení, všichni milujeme improvizaci. Máme rádi preciznost, zřetelnost a výstižnost. Každý se ale také rád zatoulá, takže v téhle kapele je opravdu skvělé napětí,“ říká Ballard, jenž se během své dosavadní kariéry setkal s opravdu zvučnými jmény. Ve svých pětadvaceti letech dokonce začal doprovázet hudebního génia Raye Charlese, v jeho společnosti strávil tři roky. „Byl to pravděpodobně jediný génius, se kterým jsem se kdy setkal. Hrál jsem s brilantními muzikanty, ale on byl opravdu něco naprosto výjimečného,“ vylíčil.
Jeff Ballard, jazzový bubeník
„Já si bicí nevybral. Spíš si myslím, že bicí si vybraly mě. Slyšel jsem je ve starých nahrávkách, které jsem poslouchal, a byla to prostě výzva.“
Ballard podle svých slov vyrůstal na jazzové bigbandové hudbě od Counta Bessieho nebo Franka Sinatry, kterou poslouchal jeho otec. „A tak jsem začal hrát hlavně jazz. Krátce nato jsem se setkal s muzikanty, kteří byli z Portorika nebo z Kuby, takže jsem začal hrát něco jako afro-kubánský jazz. Táta měl také rád brazilskou hudbu. Takže myslím, že by se dalo říct, že spojuji starý a moderní jazz a muziku z celého světa, jako třeba z Argentiny nebo Afriky,“ popsal.
Spolupracoval také s jazzovým kytaristou Patem Methenym, s kontrabasistou Avishai Cohenem anebo s pianistou Chickem Coreou. Chtěl, aby jeho kapela byla akustická. Naučil se proto hrát takovou velikostí zvuku, takovou hlasitostí, aby slyšel další nástroje. „Akustický zvuk má v sobě nekonečné nebo ohromné množství informací. A odposlechy vám tolik informací zkrátka nedají,“ dodal.
