mis

Portál ČT24 ve spolupráci s Národní galerií v Praze (NG) připravil exkluzivní cyklus s názvem Národní galerie nikdy nezavírá. V jeho rámci vznikl na stránkách zpravodajského webu ČT24 seriál, jenž představuje nejvýznamnější díla ze sbírek Národní galerie, o kterých hovoří erudovaní odborníci, lektoři a kurátoři. Portál ČT24 tak chce na svých stránkách postupně představit všechny bazální expozice NG. Bohužel, navzdory názvu byl projekt v prosinci 2012 dočasně pozastaven. Než web ČT24 na spolupráci s Národní galerií opět naváže, můžete si přes odkaz na konci článku přehrát kterýkoli z dílů, které za téměř dva roky vznikly.

K nejelegantnějším portrétům z ruky českého barokního mistra Karla Škréty bezesporu náleží dílo s názvem Paris a Helena, jež patří ke skvostům sbírek pražské Národní galerie. A protože naposledy v tomto roce otevíráme její virtuální brány, můžete se dílem pokochat a detailně si ho prohlédnout společně s kurátorkou Sbírky starého umění Andreou Rousovou. Škréta se v díle inspiroval především slavným obrazem Guida Reniho se shodným námětem Únosu Heleny, který lze zhlédnout v pařížském Louvru.

Již potřetí se společně vydáme po stopách našeho nejvýznamnějšího raně barokního malíře Karla Škréty. Stěžejní pro formování jeho stylu byl desetiletý zahraniční pobyt v Německu, Švýcarsku a především v Itálii, kde se seznámil s těmi nejvýznačnějšími uměleckými centry té doby. Po svém návratu roku 1638 obdržel rozsáhlou a prestižní zakázku, kterou byl Svatováclavský cyklus pro klášter bosých augustiniánů na Zderaze. Z celkového počtu 32 lunet se jich dochovalo jen osm. Narození sv. Václava je prvním výjevem cyklu a otevírá celou sérii.

Na rozdíl od svých současníků, kteří směřovali do Itálie, si Michael Leopold Willmann vybral Nizozemí. Okouzlení pracemi Rembrandtovými, van Dyckovými a Rubensovými přispělo k vytvoření svébytného stylu, který se vyznačuje emocionálně vyhrocenou dramatičností. V Praze se umělec neusadil pravděpodobně kvůli silné konkurenci Karla Škréty, s Čechami je ovšem spjatý prostřednictvím velkého množství zakázek, z řad šlechty byli objednavateli jeho děl především Nosticové, z církevních křižovníci s červenou hvězdou, strahovští premonstráti nebo cisterciáci. Právě s posledně jmenovanými souvisí i obraz Svaté rodiny a čtrnácti svatých pomocníků, jenž představí kurátorka Marcela Vondráčková.

Malba Norberta Grunda beze zbytku naplňuje představu o rokokovém malířství. Je odlehčená, hravá, půvabná, něžná, s idylickými a vtipným podtónem líčenými ději. Překvapivě široký je také jeho námětový rejstřík, od mytologických a náboženských scén přes galantní žánry až po žánrové výjevy ze soudobého života. Dokázal zachytit přírodu jako nespoutaný živel, ale i ve formě přetvořené člověkem. Velký mistr malých formátů se soustředil výhradně na krajinářský a žánrový drobnopis. Dnes se společně podíváme na jeho největší dílo, co se rozměrů týče, a tím je Krajina s troskami okrouhlého chrámu.

V 90. dílu seriálu Národní galerie nikdy nezavírá se podrobně podíváme na dílo Ignáce Františka Platzera, poslední velké osobnosti domácí barokní plastiky. Socha Sv. Jana Nepomuckého, jež pochází z výzdoby kláštera premonstrátů v Teplé, vznikla v 50. letech 18. století. Zachycuje největšího světce domácího baroka ve zvláštním prudkém nakročení jedné nohy, přičemž ta druhá se zcela charakteristicky opírá buď o mušli, jako v našem případě, nebo o rybu či říční vlnu. Co je ovšem zarážející na Platzerově kompozici, je prudké vyklonění světce do strany, zatímco současně pravicí objímá krucifix a v kontrastním držení zachycuje knihu Písma se zvláštním detailem položeného biretu. Více prozradí kurátor Sbírky starého umění NG Tomáš Hladík.

S monogramistou IP se dostáváme na samý konec instalace v klášteře sv. Anežky České. Díla tohoto vynikajícího řezbáře jsou instalována v kontextu ostatních výjimečných děl umění tzv. podunajské školy, což je středoevropský fenomén první čtvrtiny 16. století. Národní galerie patří mezi tři světová muzea, která vlastní signovanou práci tohoto mistra.

Pražská Národní galerie vystavuje mnoho děl malého formátu, přesto však půvabných a neméně významných. Jedním z nich je Zvěstování Panně Marii, událost, jež je líčena nejenom v Lukášově a Matoušově evangeliu. Obraz je patrně jihočeského původu a pochází z produkce pozdně krásnoslohého malířství, tedy z období 15. století. Mnohem důležitější jsou ale vazby na nizozemský realismus, jenž se zcela nově dívá na věci viděné. Předměty a postavy zachycuje realisticky, s téměř fotografickou přesností. Podrobnosti o symbolické roli zobrazených atributů i další zajímavosti dnes přinese kurátor Ondřej Faktor.

Národní galerie nikdy nezavírá, a to ani ve sváteční neděli 28. října. Společně s kurátorem Sbírky starého umění pražské NG Janem Klípou se dnes podrobně podíváme na výjimečné dílo, jež patří k nejvýznamnějším obrazům krásného slohu a českého malířství předhusitského období vůbec. Datování díla směřuje k roku 1400, k době, kdy mariánský kult prožívá jakýsi svůj druhý vrchol, za ten první můžeme označit dobu Karla IV. V té době se v Čechách rozvíjejí hlavně dva mariánské typy, nazvané podle svých předních představitelek. Jedním z nich je Madona svatovítská.

Socha, na kterou se dnes v dalším dílu cyklu Národní galerie nikdy nezavírá zaměříme, sice již ztratila svůj typický atribut, kterým jsou klíče od nebeské brány, přesto je však snadné rozpoznat, o koho se jedná. Sv. Petr ze Slivice u Příbrami je mimořádně kvalitním dílem z období tzv. krásného slohu, vznik sochy je kladen do 80. až 90. let 14. století. Autor je neznámý, objednavatelem je ale pravděpodobně arcibiskup Jan z Jenštejna.

Dnešní zastavení na naší již tradiční nedělní výpravě za uměleckými díly ve sbírkách pražské Národní galerie patří jedinečnému souboru deskových maleb, jež nalezneme v Anežském klášteře. Puchnerova archa vznikla v roce 1482, zřejmě jako připomínka 200. výročí Anežčina úmrtí. Dílo, jehož autor je neznámý, je pojmenováno podle svého objednavatele Mikuláše Puchnera, velmistra Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Malby byly původně součástí rozebraného retáblu, jejž bylo poprvé po desetiletích možné hypoteticky rekonstruovat u příležitosti výstavy Sv. Anežka Česká – princezna a řeholnice.

Pozdně gotický reliéf Narození Krista z kláštera Corona Mariae v Třebařově u Krasíkova na Moravě prošel neobyčejně náročným restaurováním. Po odstranění nečistot se objevila krásná renesanční polychromie, zároveň vynikla prvotřídní kvalita řezby. Dílo od Mistra olomouckých madon, které je v současnosti k vidění v Anežském klášteře, bylo zřejmě součástí oltáře, jenž sloužil ke speciálnímu uctívání v době Vánoc.

Anežský klášter se od letošního roku pyšní unikátní řezbou, jež je s největší pravděpodobností co do umělecké hodnoty srovnatelná s tou, kterou vlastní od stejného mistra pařížský Louvre. Socha Sedící Panny Marie od Mistra Kefermarktského oltáře, jenž výrazně ovlivnil pozdní gotiku v jižních Čechách, byla původně součástí většího reliéfu. Když se v roce 2001 dostala ze soukromé sbírky do pražské Národní galerie, byla opatřena nevzhlednou barevnou polychromií, která se po celé ploše olupovala. Teprve po jejím odstranění vynikla precizní, delikátní a především velice kvalitní řezba této sochy.

Vzájemně dost podobné, a přesto tak rozdílné jsou dva slavné mariánské obrazy z poloviny 14. století. Mohlo by se zdát, že jde o práci jednoho umělce, nalezneme však možná více rozdílů než shod. Deskový obraz madony v červeném plášti, jenž pochází z Veveří u Brna, úzce souvisí s Vyšebrodským oltářem. Vzácnost materiálů a vytříbený projev, které byly použity u obrazu Madony ze Zbraslavi, můžou zase souviset s objednávkou císaře Karla IV. Detaily a podrobnosti o dílech prozradí kurátor Ondřej Faktor.

Madona z Halstattu představuje variantu slavné krumlovské madony, jež je kardinálním sochařským dílem krásného slohu. Socha pocházející z roku 1400 je výjimečná především tím, že není vytvořena ani z opuky ani ze dřeva, ale ze zcela jiného materiálu, a to z litého kamene. Tento materiál se používal již v antice, ale ve středověku je omezen na počátek 15. století a regionálně na oblast Solnohradska. Proč tomu tak je a jak se s takovým kamenem pracovalo, napoví kurátor Sbírky starého umění NG Ondřej Faktor.

Pohled do dalece otevřené krajiny, v pozadí hladina okořského rybníka, v popředí kráčí mladá žena oblečená v dobových šatech. Za použití úsporných prostředků dokázal jeden z nejvýznamnějších malířů přelomu 19. a 20. století Antonín Hudeček vytvořit velice působivý obraz Večerní ticho. V tomto období se čeští malíři vyrovnávali umění francouzskému. Společně s ženskou postavou na obraze může divák do obrazu vstoupit a vychutnat si letní večerní atmosféru. Detaily uměleckého díla vytvořeného pointilistickou technikou představí kurátorka Veronika Hulíková.

Na půdě Národní galerie proběhla před nedávnem unikátní výstava s lehce ironickým názvem Rembrandt & Co. Přes 120 obrazů zlatého věku holandského malířství ze 17. století, včetně více než 70 nově zrestaurovaných, vystavených či objevených děl ze sbírek NG i 12 zapůjčených děl ze zahraničních galerií, pochází z rukou mistrů jako např. Rembrandt van Rijn, Jan Steen, Jan van Goyen či Frans Hals. Pro ty, kdo nestihli výstavu navštívit, tentokrát nabídne kurátorka Sbírky starého umění NG Anja K. Ševčik podrobnosti o díle posledně jmenovaného holandského mistra.

Na pařížské aukci v roce 1900 byly malby rozděleny, aby se nyní po více jak sto letech opět setkaly, a to v pražské Národní galerii. Dvě rodinné podobizny, jež namaloval jeden z nejvýznamnějších holandských portrétistů 17. století Nicolaes Maes, jsou zajímavé nejenom tím, že otec je netradičně zobrazen se svou dcerou a matka se synem. Další detaily o díle Rembrandtova žáka prozradí kurátorka Andrea Rousová.

Můžeš pískat, jak chceš, ať dobře, nebo špatně, tvůj osud je stejně dán. Ať jsi bohatý, nebo chudý, učený, nebo hloupý, stejně skončíš. Žiješ, tak musíš umřít… V 17. století byla smrt ve vědomí lidí stále přítomna. Svou učenou společnost oslovoval v tomto smyslu dílem i Jan Davidsz de Heem, jenž platil za jednoho z nejoblíbenějších, nejvynalézavějších a nejschopnějších malířů zátiší té doby.

Malostranský klášter v roce 1637. V době, kdy v Evropě panovala třicetiletá válka, byla situace v Praze o to nepříznivější, že doznívalo stavovské povstání. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 bylo katolictví uznáno jako jediná víra, období náboženské svobody, které panovalo za císaře Rudolfa II., bylo definitivně za námi. Praha navíc již nebyla Mekkou umělců, jako tomu bylo za doby rudolfinské. A právě v této době si malostranští augustiniáni objednali nové oltářní obrazy.

Obraz Zvěstování Panně Marii zachycuje scénu z Lukášova evangelia, o autorovi díla se však dlouhou dobu vedly vášnivé diskuse. Původně bylo připisováno Rembrandtovi, v nedávných letech však bylo přiřčeno jeho žákovi Willemu Drostovi, jenž je vzhledem k novým poznatkům stavěn na roveň velkých holandských mistrů 17. století. Jak již řekl Vincenc Kramář: Jde o výjimečné umělecké dílo, bez ohledu na to, která ruka je stvořila. Jak se však ocitla Rembrandtova signatura na obraze, jejž nenamaloval? Napoví kurátorka Starého umění NG v Praze Jitka Handlová.

Devět posvátných českých a moravských míst zobrazuje Cyklus pro předsíň královské lóže od Julia Mařáka. Slavný český krajinář v něm dokonale vyjádřil posvátnost české krajiny, skvěle pracoval se světlem a barvami. Říp jako počátek českých dějin, Pražský hrad jako současnost, Blaník jako naše nesmrtelnost a dalších šest obrazů, jež vytvořil v letech 1882-1883, nastartovalo jeho kariéru. Do pražské Národní galerie, kde jsou k vidění studie těchto novoromantických děl, jejichž celkové provedení se nachází v Národním divadle, nás zavede kurátorka Monika Sybolová.

Podle Miloše Jiránka, jenž patří k vůdčím osobnostem zakladatelské generace českého moderního umění, stojí v 19. století za zmínku pouze tři malířky, a to Zdenka Braunerová, Pepa Mařáková a Amálie Mánesová. Právě posledně zmíněná umělkyně ze slavné rodiny Mánesů vytvořila řadu výborných malířských záběrů. K jejím nejlepším dílům patří Pohled na Hrubou Skálu, jenž je k vidění v pražské Národní galerii. Společně s kurátorkou Kateřinou Kuthanovou Bednářovou se podíváme ještě na další její díla v majetku města Pohled.

Přestože obraz Starožitník od malíře Quida Mánesa nepatří mezi ikony českého umění 19. století, rozhodně představuje to, co tehdejší publikum zbožňovalo. Žánrová malba, na kterou se člen slavné rodiny Mánesů specializoval, musí obsahovat vtip a poezii, zrcadlit každodenní scénu, do které se můžeme vcítit, se kterou se můžeme identifikovat a kterou můžeme dlouho číst, zkrátka vyprávět jednoduchý příběh, který se může stát i vám. V krámku Mánesova Starožitníka jsou celé evropské dějiny umění. V čem se onen vtip skrývá, napoví kurátorka Monika Sybolová.