Praha – Rok ve znamení opakování – tak bychom mohli nazvat rok 2011. Osmkrát se během něj lídři Evropské unie sešli v Bruselu, aby vždy na zaručeně klíčovém summitu doladili společnou a razantní odpověď na dluhovou krizi. Nějaký výstup ze summitu vždycky vzešel, nikdy však nebyl dostatečně razantní na to, aby uklidnil panikařící investory a zastavil růst úroků z dluhopisů zemí jižní Evropy. A opakujících se prvků je tu víc. Zadlužené státy nám opakují, že se obejdou bez pomoci, aby si o ni nakonec stejně řekly, premiéři přicházejí o křesla. A podobně jako během krize z let 2008/2009 se už hovoří i o zachraňování bank.
Euro nenecháme padnout – opakují nám už druhý rok v řadě evropští politici. Euro zatím ale spíš jen živoří neschopné vzpamatovat se z dluhové nákazy, která se postupně šíří z periferie směrem k jeho srdci. I euro samo uvízlo v bludném kruhu. Promítneme-li si vývoj jeho kurzu do grafu, zjistíme, že za uplynulý rok vykreslilo pěkný oblouček. V lednu se odrazilo od psychologické hranice 1,3 dolaru za euro a začalo posilovat. V prosinci se pod psychologickou hranici vrátilo.
Největší hříšníci tvrdili: Bez pomoci se obejdeme
Opakovalo se také Portugalsko. Začalo to postupným zhoršováním ratingu, růstem úroků z dluhopisů. Následovalo ujišťování portugalské vlády, že se země obejde bez pomoci. Stejně postupovaly oba státy eurozóny, které si o pomoc od Mezinárodního měnového fondu a eurozóny řekly před ním – už loni. Řecko i Irsko byly taktéž loni skálopevně přesvědčené, že se obejdou bez pomoci. Nepodařilo se. Takže nikoho ani příliš nepřekvapilo, že i když Portugalsko ještě koncem března sebejistě tvrdilo, že žádnou pomoc nepotřebuje, v dubnu už stálo s prosíkem u dveří svých zahraničních partnerů. A podobné je to i s ratingem zadlužené země, podobně jako v případě Řecka se dál propadá, v listopadu skončil ve spekulativním pásmu, což významně komplikuje návrat země na finanční trhy.
V Itálii, která patří do čtveřice největších zemí eurozóny, už se také roztáčí nebezpečný kolotoč. Rating klesá, zatímco úroky z dluhopisů rostou na historické rekordy. A italští lídři tvrdí, že se obejdou bez pomoci. A nám nezbývá než si položit otázku: Bude Itálie první, komu se podaří z nebezpečného kolotoče včas vystoupit? Nebo to nezvládne a s sebou stáhne i další země eurozóny s nepříliš vyrovnaným hospodařením? Na řadě by mohla být Francie. A jak dlouho bude moci své partnery zachraňovat Německo? Počátkem prosince mu agentura S&P změnila výhled ratingu na negativní. Německo v tom navíc nezůstalo samo. Výhled ratingu zhoršila agentura drtivé většině zemí eurozóny.
Markéta Šichtařová, ředitelka Next Finance
„15 ze 17 zemí eurozóny byl přiřazen výhled negativní. To znamená, že existuje více než 50procentní pravděpodobnost, že těmto zemím bude během příštích 90 dní snížen rating. A to je opravdu velký problém (byť ani trochu překvapivý), neboť na ratingu zemí eurozóny stojí i rating evropského záchranného fondu EFSF. A tedy funkčnost tohoto záchranného fondu. Kvůli nižšímu ratingu si i tento záchranný fond bude muset na trhu půjčovat za relativně vysoký úrok, což bude popírat smysl jeho existence.“
Krize už stála židli nejednoho premiéra
V roce 2011 se v nejedné zemi eura opakoval pád vlády. Začalo to Slovenskem. Tam sice vládu nepoložili její vlastní dluhy, i ona ale doplatila na dluhovou krizi. Spojila hlasování o navýšení eurovalu s hlasováním o vlastní důvěře. Euroval na Slovensku prošel na druhý pokus, první hlasování poslalo premiérku Ivetu Radičovou do „panteonu“ premiérů, kteří přišli o křeslo.
A slovenská premiérka tam nezůstala dlouho osamocena. Marný boj s dluhy, bolestivé utahování opasků a následné protesty obyvatel donutily k demisi také řeckého premiéra Jorga Papandrea, v zájmu stability země nechal vypsat předčasné volby španělský ministerský předseda José Luis Zapatero. A za prohlasování úsporného balíků vyměnil své křeslo také italský premiér Silvio Berlusconi.
Historie se opakuje i v bankovním sektoru
I když dluhová krize eurozóny má jiné kořeny než finanční krize z let 2008/2009, jisté podobnosti by se našly i mezi nimi. Rozbuškou finanční krize byl v roce 2008 pád americké investiční banky Lehman Brothers. Problémy velkých bank vyplouvají na povrch i nyní v Evropě. Pomocnou ruku už musely vlády podat bance Dexia a investoři se nyní ptají, kdo přijde po ní.
Spekuluje se o tom, že by to mohla být Commerzbank – jedna z vedoucích bankovních institucí v Německu na poli privátního i korporátního bankovnictví. „Čím dále víc bank se dostává do problémů. Nemají dostatek kapitálu, aby mohly dál bez problémů fungovat. To je i případ německé Commerzbank, která byla již během poslední finanční krize významně oslabena,“ připomněla Šichtařová.
A pokud by Itálie následovala Řecko a i ona odepsala část svého dluhu, do problémů by se dostalo mnohem více bank. „Německé a francouzské banky mají v italských dluhopisech zhruba 120 miliard eur. Evropská centrální banka má dalších 100 miliard eur,“ připomněl italský ekonom Enrico Colombatto. Nezbývá než doufat, že se Itálie defaultu vyhne. To ale ukáže budoucnost.
Ve znamení krize eura se nesl také rok 2010. Jak jsme ho hodnotili, čtěte zde.
