Špindlerův Mlýn - Jan Spindler je potomkem zakladatelů Špindlerova Mlýna. „Ten, kdo měl mlýn, byl prvním obyvatelem, který sem přišel,“ vypráví o svých předcích, kteří do Krkonoš přišli z Tyrol. Ve městě, které jejich předkové založili, přežili Spindlerovi i divoké poválečné období, přestože jim život zachránila náhoda a přímluva českého souseda. „Stáli jsme u zdi a já nevěděl, jestli nás chtějí postřílet,“ popisuje Jan Spindler dramatické chvíle, které ukončila až přímluva českého správce Petrovy boudy.
Ruští vojáci přijeli do Špindlerova Mlýna od Polska po silnici Hitlerem nově vybudované přes Špindlerovku. „Do baráku najednou přišli chlapi, vyhnali nás ven a hnali nás nahoru na Petrovku,“ vypráví Jan Spindler, jak i s prarodiči stáli u zdi Petrovy boudy a on jako sedmiletý netušil, co se děje. „Já nevěděl, o co jde, jestli nás chtějí postřílet. A chtěli,“ pokračuje pan Spindler.
„Pojmenovali mě Vincenc po dědovi. Pak mě za Německa přejmenovali na Horst, to je typicky německé jméno. Když bylo po válce, takové jméno tady neexistovalo, tak mě máma nechala přejmenovat na Jana. Takže mám tři jména, Vincenc, Horst a Jan.“
Rodinu zakladatelů Špindlerova Mlýna zachránil domovník Petrovy boudy. „Mluvil česky, já tenkrát česky nerozuměl, až později jsem se dozvěděl, že řekl, 'co to děláte, nechte je být', a oni nás být vskutku nechali,“ pokračuje. O život tak nepřišli, o téměř všechen majetek ale ano, když se vrátili domů, byl totiž jejich dům kompletně vykradený. „To bylo hned po válce, v té době to tak bylo,“ myslí si Jan Spindler.
Přesto po válce Spindlerovi ve městečku založeném jejich předky zůstali. „Do první třídy jsem chodil za války do německé školy. Byl konec války a šel jsem znovu do první třídy, ale do české. Děti po mně plivaly a házely po mně kameny,“ vzpomíná.
V Krkonoších a Podkrkonoší vedle sebe žili Češi a Němci po generace, až do roku 1938, kdy po zabrání Sudet odcházeli do českého vnitrozemí místní Češi, po roce 1945 pak v Podkrkonoší zůstala jen menší část německých obyvatel.
