Správa železniční dopravní cesty zkouší nová protihluková zařízení, od kterých si slibuje omezení hlučnosti vlaků. Přitom ale dál staví kilometry betonových protihlukových stěn, a to leckde i na místech, kde se jeví naprosto zbytečné. Dostává se jí za to kritiky od zastánců využití zeleně pro hlukovou bariéru. V současnosti jich je v České republice odhadem 200 kilometrů, přičemž další čekají na výstavbu v rámci plánovaných projektů.
Stometrový úsek protihlukové stěny vyjde finančně zhruba na dva miliony. Jejich hlavním účelem je snížení hluku především kvůli lidem bydlícím u tratí. Dokáží snížit hluk přibližně o 10 decibelů, což představuje snížení asi o polovinu. Ne vždy se ale výstavba setkává s podporou odborníků. Petr Moos z ČVUT v Praze nerozumí stavbě stěn v místech, kde jsou domy od tratě relativně daleko. „Nevyužíváme ochranných vlastností zeleně, která může být v tomto ohledu mnohem účinnější,“ podotýká.
Pro nahrazování betonových stěn, které mimo jiné narušují výrazně ráz krajiny, hovoří také fakt, že znamenají bezpečnostní překážku pro hasiče. Před čtyřmi lety při cvičení, kdy se měli při simulované situaci záchranáři dostat k vlaku plnému zraněných, se stěnou jednoduše nedokázali prořezat.
Alternativní prvek představují kolejnicové absorbéry hluku - jde o jakýsi tlumič nasazený přímo na kolejnici. Ten dokáže výrazně ztišit třeba nový osobní vlak, ale v případě nákladní soupravy, u které se o hluk starají především vagony, už tolik efektivní není.
