Miliony lidí si denně pochutnávají na světlém ležáku nebo si osladí čaj kostkovým cukrem. Díky kontaktním čočkám se také mohou na svět podívat nerozmazaně, aniž by museli mít na očích brýle. V dvoudílném materiálu představujeme výrazné vynálezy, výrobky a podniky, které proslavily českou zem, respektive Československo ve světě.
Nápady a výrobky, které překonaly české hranice. Jak pijáci zajásali nad ležákem a poraněný prst vedl k cukru v kostce
Kostkový cukr
Nápad vyrábět cukr v kostkách místo nepraktických homolí se zrodil v Česku. Nepřišel s ním ale Čech, nýbrž Švýcar – ředitel rafinerie cukru v Dačicích na Jindřichohradecku Jakub Kryštof Rad.
Rad přišel do Dačic na jaře 1840 na žádost majitele tamní rafinerie Franze Grebnera, aby pomohl s oživením skomírajícího podniku. V roce 1842 zapojil do výroby první parní stroj v okolí a rozšířil odbyt. Rafinerie pod jeho vedením vzkvétala a dodávala cukr nejen po celé jižní Moravě, ale také do jižních a východních Čech nebo rakouského pohraničí.
Podnět přišel od manželky
Podle legendy stála za vynálezem Radova žena Juliana, která si nešťastně poranila prst, když odsekávala kousky sladidla z cukrové homole.
Plastika ruky držící kostku cukru v Dačicích
Ke zraněním ostatně při této činnosti docházelo poměrně často, a proto její muž nelenil, nechal vyrobit mosazné mřížky se čtvercovými otvory a do nich nasypal vlhký moučkový cukr, který vylisoval a několik hodin sušil. Výsledkem byl první kostkový cukr na světě.
Na podzim 1842 Rad manželku obdaroval balíčkem s 350 bílými a růžovými kostkami, v lednu 1843 získal na jejich výrobu patent a na podzim téhož roku je začal v Dačicích vyrábět pro trh pod názvem čajový cukr či vídeňský kostkový cukr.
V roce 1843 Rad patent prodal za 12 tisíc zlatých rafinerii, kterou ještě tři roky řídil. Malé kostičky měly obrovský úspěch. Koncesi na jejich výrobu ihned zakoupila řada zemí včetně Velké Británie. Brzy se tak nové praktické balení cukru rozletělo do celého světa, kde se v různých tvarech a barvách používá dodnes.
Pivo - tekutý národní poklad
Světově proslulé je Česko díky pivu, které mnozí považují za národní tekutý poklad. Na českém území se vyrábí už přes dva tisíce let. První písemné zmínky pochází z roku 993, kdy ho v Břevnovském klášteře vařili mniši. Lidé si také pivo často vyráběli sami doma. Nesloužilo ale pouze jako nápoj. Bylo velmi husté, a proto se z něj připravovaly různé pokrmy jako polévky, kaše nebo omáčky.
Další rozvoj přišel ve 12. a 13. století se zakládáním královských měst, která dostávala právo várečné. To bylo později přiřknuto i šlechtě, jež městům začala konkurovat. Velký význam pro rozvoj pivovarnictví pak měly sladovnické cechy. Ty kontrolovaly kvalitu piva a oproti sousedním zemím dohlížely i na to, aby pivo vařili jen ti, kdo se v oboru řádně vyučili. Česká piva proto byla už ve středověku velmi kvalitní a vyvážela se do okolních zemí i na dvory jiných panovníků.
Jednu zřejmě z prvních knih o pivu s názvem De cerevisia eiusque conficiendi, racione natura, viribus & facultatibus, opusculum (O pivě, jeho výrobě, povaze, silách a vlastnostech) vydal v roce 1585 Tadeaš Hájek z Hájku. Popisoval v ní výrobu převážně svrchně kvašených piv z pšeničného sladu, která na českém území převažovala do poloviny 19. století.
František Ondřej Poupě
Výraznou změnu pak přinesl na přelomu 18. a 19. století sládek František Ondřej Poupě, který o pivu začal vydávat spisy a propagoval i nové technologie. Při vaření piva začal například používat kontrolní teploměr nebo pivní váhu, kterou později nahradil hustoměr. Přesvědčoval také sládky, aby používali výhradně ječný slad, jenž se používal na spodně kvašená piva, a upravil i dávkování chmele, čímž se omezila poměrně tmavá barva světlých piv.
Dobré pivo mělo podle sládka „hasit žízeň a scházející vlhkost v těle nahrazovati, poněkud má sytiti, nikoli však nadýmati nebo zácpu způsobiti. Umdlené tělo posilovati, moč k poměru k požitku i s krupicí vyměšovati, aby se předcházelo tvoření kamene, stolici podporovati a žaludek zahřívati, a ne jako mnohá piva chladiti“.
V roce 1794 vydal Poupě svůj první spis Umění vařit pivo a o několik let později i vůbec první odbornou česky psanou knihu s názvem Počátkové základního naučení o vaření piva. V Brně pak založil pivovarskou školu, která byla zřejmě první svého druhu v Evropě.
Plzeňský ležák
Česko má nyní celou řadu pivovarů. Mnoho jich vzniklo v polovině 19. století, kdy se začaly zavádět i první lahvovny a strojní pohony. Nejslavnějším je pivovar v Plzni, jehož ležák se stal pravzorem všech světlých piv vařených metodou spodního kvašení, dnes nejrozšířenějšího typu piva ve světě označovaného jako pilsner nebo pils.
Rozhodnutí postavit v Plzni moderní průmyslový pivovar předcházela nespokojenost měšťanů s nekvasným (svrchně kvašeným) pivem, které zdejší právovárečníci vařili a které bylo proměnlivé kvality a rychle se kazilo. V únoru 1838 dokonce nechali radní pro výstrahu vylít na náměstí 36 sudů piva pro „neschopnost požití a zdraví škodlivost“.
3 minuty
Události ČT: Pivo na českém území
Stavbou pivovaru byl pověřen stavitel a vlivný právovárečník Martin Stelzer. Předtím podnikl studijní cestu po zahraničních pivovarech, kde získal informace o nejnovějších poznatcích a technologiích. Poznal se také s bavorským sládkem Josefem Grollem, kterého pak plzeňští povolali do svého nového pivovaru.
První várku plzeňského ležáku, jak ho známe dnes, uvařil Groll v říjnu 1842. Podle odborníka na pivovarnictví a historii piva Lukáše Provazníka se tehdy pivovar inspiroval systémem anglických sladoven a dokázal tak vyrobit světlý slad, který nebyl pro střední Evropu vůbec typický. Ve spojení se spodním kvašením, měkkou plzeňskou vodou a českým chmelem vznikl známý plzeňský ležák.
Znamenitá chuť, při pivě dosud nepoznaná
Hned při naražení 11. listopadu 1842 v plzeňských hostincích U Bílé růže a U Zlatého orla měla první várka veliký úspěch. Dokládá to i zápis v kronice: „jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“
Nadšení prvních pijáků pramenilo především z toho, že se v celých Čechách tehdy vařilo převážně svrchně kvašené pšeničné pivo nebo bavorské tmavé. Groll ale překvapil pivem čirým, doposud nevídané zlatavé barvy a s hustou bílou pěnou. Stejnou technologii výroby postupně zavedly i všechny ostatní pivovary. Poslední várku svrchně kvašeného piva uvařil v roce 1848 pivovar v Krupce.
Zjednodušené schéma postupu při výrobě ležáku
Světlý spodně kvašený ležák je i dnes v Česku stále nejoblíbenějším typem piva. Boom v posledních letech zažívají u nás i minipivovary. Češi jsou také v pití piva přeborníci. Průměrný Čech loni ročně vypil 138 litrů piva. Bylo to sice nejméně za posledních padesát let, i tak si ale stále drží Češi světové prvenství.
3 minuty
Češi si zamilovali minipivovary. Někteří si vaří pivo sami v bytě
Remoska - kouzelný kastrol z Beskyd
Věhlas za hranicemi si získala rovněž malá přenosná elektrická pečicí mísa či pánev, která je součástí řady kuchyní již téměř šedesát let. V remosce se dá připravit téměř cokoli, a proto si získala své příznivce nejen v Česku, ale i ve světě. Obsluha i údržba je totiž velmi jednoduchá. Do pečící nádoby stačí dát příslušné suroviny, přiklopit topné víko a dál se o nic moc nestarat.
Za vznikem remosky stojí elektrotechnik Oldřich Homuta. V 50. letech navštívil Švédsko, kde si všiml elektrického hrnce, který sice uměl vařit, ale ne péct. Po návratu do Československa proto spolu s dalšími dvěma kolegy vymysleli inovaci tohoto spotřebiče.
První prototypy budoucí remosky vznikly v letech 1953 až 1955. Vynález zpočátku nesl název podle počátečních písmen příjmení „otců konstruktérů“ – HUT (Oldřich Homuta, Jindřich Uher a Antonín Tyburec). První pečicí mísy byly hliníkové a měly okénko.
Remoska z roku 1959 (Pečenka 165)
Později byla firma pana Homuty znárodněna a přidružena k národnímu podniku Remos (Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis). V roce 1964 tak získala své jméno i ochrannou známku a stala se velice populární. Za socialismu se jí vyrobilo přes dva miliony kusů. Nevěsty ji spolu s recepty dostávaly i jako svatební dar.
Západní zboží málem remosku zničilo
Po roce 1989 ale produkce remosek prudce klesla. Na trhu se totiž objevily jiné kuchyňské vychytávky, jako například fritovací hrnce nebo mikrovlnné trouby. I když měla s existencí na kahánku, dokázala si své místo v domácnostech nakonec získat zpět. Obnova slávy přišla v roce 1994, kdy byla ve Frenštátu pod Radhoštěm založena společnost Remoska.
Licenci na výrobu koupil technik Jiří Blažek vlastně náhodou, když se neúspěšně snažil pořídit náhradní díly ke staré remosce. První roky podnikání ale nebyly růžové. Češi prahli po západním zboží a vše „staré“ z dob totality zatracovali. Bylo proto potřeba si znovu najít cestu ke spotřebitelům.
Výrobek roku v Británii
V roce 1999 firma začala investovat do nových technologií a získala licenci společnosti DuPont na použití teflonu. V současnosti dosahuje roční produkce zhruba 30 tisíc remosek, přibližně polovina jde na export, nejvíce do Velké Británie, která remosku v podstatě zachránila.
Za mořem ji zpopularizovala lady Milena Grenfellová-Bainesová, která je jedním z dětí zachráněných sirem Nicholasem Wintonem, ale známá je i jako „Lady remoska“. Český vynález koupila v Praze pro svou sestřenici a zalíbil se jí natolik, že si ho chtěla také pořídít. Remosku ale v Británii nikdo neznal, a proto se domluvila přímo s českým výrobcem, že mu pomůže proniknout na tamní trh.
Nejlépe střežené tajemství České republiky
Kamarádka Michele proto napsala o remosce do známého katalogu firmy na domácí spotřebiče, že objevila nejlépe střežené tajemství České republiky. Tisíc následně objednaných kusů se prodalo už za tři týdny a pro českou firmu to byla záchrana. V roce 2001 institut Good Housekeeping, který vydává v Británii stejnojmenný časopis, dokonce udělil remosce cenu za nejlepší výrobek roku.
Model remosky prošel několikrát úpravami, podstata zařízení ale zůstává stále stejná. Nejnovější pečicí mísy se ovšem dnes již vyrábějí s teflonem a bez okénka.
Nový a starší typ remosky
Kontaktní čočky
K přelomovému vynálezu kontaktních čoček pomohla stejně jako u kostkového cukru náhoda. Čočky sice už tehdy byly známé, vyráběly se ale z tvrdých nepohodlných materiálů včetně skla.
Vše začalo ve vlaku
V roce 1952 se Otto Wichterle vracel vlakem z Olomouce do Prahy. Spolu s ním seděl v kupé muž, jenž si četl oftalmologický magazín. Podle jedné verze Wichterle zahlédl v časopise reklamu na kovovou oční protézu a napadlo ho, že by plast tomuto účelu posloužil lépe.
27 minut
České zázraky: Zapomeňte na obroučky
Podle jiné varianty příběhu si muž Wichterlemu postěžoval na problémy spojené s nošením tvrdých kontaktních čoček. Buď jak buď, polymery byly už od konce války stěžejním předmětem Wichterleho zájmu. Podílel se mimo jiné na vynálezu silonu. Rozhodl se proto vytvořit látku použitelnou v lékařství a přijatelnou pro lidský organismus.
Úkolu nalézt vhodnou hmotu se ujal Wichterleho asistent Drahoslav Lím. Po řadě pokusů se mu skutečně podařilo vyvinout čirý, aspiku podobný hydrogel. Údajně mu k tomu však pomohla náhoda.
Jednoho večera musel přerušit rozdělaný experiment, aby stihl vlak domů. Meziprodukt zkoumané reakce před odchodem pro jistotu zneutralizoval vodou. Když se druhý den do laboratoře vrátil, čekalo ho překvapení. Vodnatá vrstva přes noc ztuhla na čirý gel vykazující vlastnosti, které marně hledal.
Čočkostroj ze stavebnice Merkur
Oba vědci nejprve zkoušeli hmotu vstřikovat do uzavřených skleněných forem. Takto vyrobené čočky ale měly otřepky, které dráždily oko. Po čase proto dospěl Wichterle k nápadu vyrábět čočky odléváním v rotujících otevřených formách. Inspiroval se přitom vírem, který vznikal, když si míchal oblíbenou kávu.
obrázek
Aby si vědec metodu ověřil, postavil doma ze stavebnice Merkur improvizovanou výrobní linku poháněnou dynamem z jízdního kola. Na Štědrý den roku 1961 se „čočkostroj“ poprvé rozběhl. „Místo slavnostní večeře bylo běhání kolem čočkostroje. Nosili jsme čočky do koupelny vymývat a zase zpátky,“ vzpomínala Wichterleho manželka Linda. Vánoční úsilí se ale vyplatilo. Výsledkem byla série dokonale vytvarovaných měkkých čoček.
Hned 26. prosince Wichterle úspěšně čočky zkouší na pacientech oční kliniky a o den později si podává i patent na technologii výroby. Problém se středovým umístěním dioptrií vyřešil jeho syn Kamil. Byl sice jako otec vzděláním chemik, měl ale blízko k matematice a vymyslel proto rovnici, která při výrobě upravovala rychlost otáček i množství materiálu.
Patent nicméně z Wichterleho boháče neudělal, přestože ve světě byl o jeho využití velký zájem. Ve druhé polovině 60. let Československá akademie věd prodala Wichterleho patent do zahraničí za cenu pouhého jednoročního výnosu z licencí.
Petrof - největší výrobce pian v Evropě
K českému rodinnému stříbru se řadí i značka Petrof. Zahrnuje generace klavírníků vyrábějící křídla, harmonia a pianina v nejvyšší kvalitě s vlastními zlepšeními a patenty. Klavír této značky vlastnil i císař František Josef I. Nyní je Petrof, který vede už pátá generace majitelů, největším výrobcem pian v Evropě.
C. a k. stavitel pian
Firmu založil v druhé polovině 19. století Antonín Petrof. Řemeslu se naučil ve Vídni u strýce, který vlastnil malou továrnu na výrobu klavírů. Zalíbilo se mu to natolik, že hned po návratu do Hradce Králové v roce 1864 postavil a prodal čtyři klavíry.
Otcovu truhlářskou dílnu následně přestavěl na výrobu pian a v roce 1874 koupil na předměstí Hradce Králové bývalý zájezdní hostinec. Když o dva roky později zavedl do provozu parní stroj, získala jeho výroba tovární charakter.
Zkušenosti z cest mu umožnily výrobu zdokonalovat vlastními vynálezy. Jako jeden z prvních například ve svém závodě instaloval elektrické osvětlení, roku 1883 přibyly do sortimentu klavírní mechaniky a pianina. Petrof postupně převzal konkurenční závody v Hradci Králové, Litomyšli i bývalou továrnu svého strýce ve Vídni.
Jasný zvuk a elegantní vzhled
Firma se brzy stala největší továrnou na klavíry a piana v Rakousku-Uhersku. Královéhradecké klavíry dosáhly světové proslulosti a sklízely vavříny na řadě výstav. Získaly i medaili od krále Jiřího z Londýna. Zákazníci vždy obdivovali jasný zvuk a hlavně elegantní vzhled. Operní pěvkyně Ema Destinová o Petrofu mluvila jako o nejlepším příteli, jehož krásný a sytý tón přiléhá k jejímu hlasu jako sametová podložka.
Po smrti Antonína Petrofa začala firma v rukou synů po první světové válce opět prosperovat. Zboží se vyváželo do Evropy, Jižní Ameriky, Afriky, Číny a Austrálie. V roce 1928 firma otevřela i pobočku v Londýně.
Výroba klavíru Petrof
Rozvoj firmy zabrzdila druhá světová válka. U Petrofů se místo klavírů začaly vyrábět především bedničky pro dělostřelecké granáty. Po únoru 1948 pak tamní výroba spadla pod národní správu a byl zřízen národní podnik Továrny na piana a varhany. Pět členů rodiny skončilo ve vězení. Petrof si ale kvalitu udržel, v roce 1958 dokonce získal na výstavě EXPO v Bruselu zlatou medaili za koncertní křídlo Mondial.
La Scala i opera v Sydney
Potomci Antonína Petrofa se do podniku vrátili až v roce 1991, kdy se pravnuk Jan Petrof stal obchodním ředitelem. V restitucích jim ale přiznali pouhá čtyři procenta továrny, a tak museli zbylý podíl vykoupit. Výroba jednoho nástroje nyní trvá až devět měsíců, většina se dělá ručně. Nejvzácnější je resonanční deska, která musí být z pečlivě vysušeného dřeva s naprosto pravidelnými letokruhy.
Ročně Petrof prodá na dva tisíce pianin a klavírů do více než sedmdesáti zemí. Je možné je najít v milánské La Scale, v Národním divadle v Pekingu či v opeře v Sydney. Na Petrof hráli Svjatoslav Richtěr, Rudolf Firkušný či Ivan Moravec. Koncertovali s ním jazzmani Duke Ellington, Oscar Peterson nebo Herbie Hancock, šansoniéři Charles Aznavour nebo Gilbert Bécaud. Jeden Petrof vlastní i Paul McCartney.
