Třetina pacientů, se kterými se český chirurg Tomáš Šebek setkal na své jemenské misi s humanitární organizací Lékaři bez hranic, potřebovala zákrok kvůli střelnému zranění. Ve válkou zmítaném Jemenu, kde se střetává i zájem regionálních velmocí, je totiž kalašnikov prakticky běžnou součástí pánského oblečení – a to nejen u dospělých mužů, ale i u nedorostlých chlapců. O své blízkovýchodní zkušenosti mluvil český lékař v Událostech, komentářích.
S jakými pocity jste se vrátil z Jemenu? Jak se lišila tato mise od těch v Afghánistánu, v Súdánu, na Haiti, kde jste byl po zemětřesení?
Haiti byla živelná katastrofa, Afghánistán válečný konflikt, který je v zemi skoro čtyřicet let. Jemen byl zvláštní v tom, že počátek konfliktu spadá do března 2015 – a to není tak dávno. Přistávali jsme v Saná a když z letiště v hlavním městě přijíždíte, vidíte krásné, vybetonované a vyasfaltované dálniční přivaděče a říkáte si, že je to jenom kousek od toho, jak žijeme my a že válečný konflikt můžeme mít doma taky. Přišlo mi to jako velmi intenzivní uvědomění si, že stačí málo a válka může být kdekoliv.
Vaše role v této misi byla na rozdíl od ostatních spíš konzultační. Znamená to, že je v Jemenu vzdělaný zdravotní personál a že přebírá roli, kterou jste v rámci Lékařů bez hranic hrál na jiných místech? Je to ten ideální cíl?
Jemen je dneska největší humanitární katastrofa na světě. Lékaři bez hranic v Jemenu ke konci roku 2018 provozují dvanáct nemocnic a dvacet jich podporují, celkově je zde zaměstnaných asi 2200 mých kolegů, zejména místních spolupracovníků, a rozpočet, který tam v roce 2018 utrácíme, je, tuším, asi 65 milionů euro.
Dá se říct, že operace, které jako Lékaři bez hranic děláme, jsou velmi rozvinuté, a protože lidé v Jemenu jsou velmi vzdělaní, opravdu se opíráme zejména o místní populaci zdravotníků, ať už lékařů, nebo středního zdravotnického personálu. Proto jsem se tam tentokrát skutečně více cítil v roli konzultanta, který přiváží až specifické know-how. Základní část péče v našich nemocnicích funguje velmi dobře.
Mohl byste se do Jemenu v dohledné době vrátit nebo: chtěl byste se tam vůbec vrátit?
Připadá mi, že tahle mise je smysluplná, stejně tak jako všechny mise Lékařů bez hranic skoro v dvaasedmdesáti zemích světa a téměř pěti stech projektech po celé zeměkouli. Jemen rozhodně smysluplný je.
Pracoval jsem v nemocnici, která byla zaměřená hlavně na úrazovou chirurgii, a myslím, že zde moje role místo měla, stejně tak jako zde má místo třeba anesteziolog nebo specialista na intenzivní medicínu. Myslím si, že bych ještě měl co kolegům předat a mohl s nimi dále inter-reagovat, stejně tak jako moji další kolegové.
Děti jsou v jakémkoliv válečném konfliktu absolutně nevinně
Je nějaký příběh, který se vám z Jemenu vybaví jako první?
Většinou na mě emocionálně působí příběhy dětí, které jsou v jakémkoliv válečném konfliktu absolutně nevinně. Dospělí si za válku vždycky trošku mohou, více možná politici, méně civilní obyvatelstvo. Děti se ale k tomu dostávají vlastně úplně omylem, a pak trpí ať už tím, že jsou náhodnými obětmi, nebo že si někde na ulici hrají s nevybuchlými granáty.
Vybavuji si příběhy deseti dětí, tři z nich mi utkvěly výrazně a jeden z nich dominoval – příběh chlapečka, který se jmenoval Dhan a kterého jsem si pojmenoval Drak Dhan. Se svým poraněním zápasil velmi usilovně. A boj vyhrál.
Co to bylo za poranění?
Omylem byl postřelený z kalašnikova, při běžném pohybu na ulici jako civilista. Utrpěl mnohočetná poranění jak v oblasti hrudní dutiny, tak v oblasti břišní dutiny. Museli jsme dělat poměrně komplikovaný výkon a jeho stav se po operaci nevyvíjel úplně optimálně, ale nakonec svůj boj vyhrál – stejně jako celá řada dalších dětí.
Dětské příběhy naštěstí dopadají dobře, protože malý organismus toho leckdy snese mnohem více než ten dospělý. Takže i tenhle příběh dopadl dobře a mně se vryl do paměti.
Popisoval jste, že když přijde v Jemenu otec domů, součástí jeho obleku je odjištěný samopal. A omylem z něj může vystřelit a zranit své dítě. Je to v Jemenu časté?
V hlavě mám globální čísla, ale hlavně jsem reflektoval, co se dělo v naší nemocnici. Zhruba třetina našich pacientů byli pacienti, kteří byli postřeleni nějakou střelnou zbraní, většinou AK-47 Kalašnikov. Třetina utrpěla zranění z dopravní nehody a zhruba třetina byli běžní chirurgičtí pacienti.
V Jemenu zažíváte i takovéhle příběhy a dospělí muži, ale nejen dospělí muži, ale i malí kluci, mají skutečně jako součást oblečení samopal.
Všichni si přejí konec války, ale nezdá se, že by měl přijít
Je toto jeden z důvodů, proč je v jemenském konfliktu tak vysoký počet dětských obětí a dětských zraněných?
Spekuloval bych. V přepočtu na dospělé zase nejde o tak velké číslo. Alespoň ze statistik, které máme my. Musím ale říct, že dnes má málokdo – včetně neziskových organizací, které v místě operují – dobrá data, a tak jsou možná zkreslená data i o tom, jestli v Jemenu skutečně je, nebo není hladomor. Dneska se pere s mnoha dalšími problémy, ať už je to cholera, spalničky nebo válečná poranění.
Neřekl bych, že děti ve statistikách dominují, ale rozhodně hrají významnou roli. Samo civilní obyvatelstvo se dnes snaží demilitarizovat. Během mého pobytu, který byl relativně krátký, pět nebo šest týdnů, dokonce proběhla jedna masivní kampaň za demilitarizaci, kdy Jemenci skládali zbraně, které mají běžně v domácnostech, aby se jich zbavili.
Viděli civilisté naději, že válka v dohledné době skončí?
Samozřejmě si to všichni přejí. Každý normální člověk si přeje, aby válka skončila. Zatím jsem ale nezaznamenal signál, že by se ta válka blížila ke svému konci. Já jen strašně přeju jemenskému obyvatelstvu, aby se to podařilo a aby skutečně mohli žít opět v míru a v zemi, která je prostě nádherná.
Vězte, že i my bychom byli rádi, pokud bychom o tomhle konfliktu nemuseli informovat. To znamená, že by neexistoval.
Jsem naopak moc rád, že jste o něm informovali, protože v globálním kontextu je to trochu pozapomenuté téma a měli bychom vědět, že byť žijeme daleko od Jemenu, tak pořád jsme součástí jedné planety.
