Na naší planetě neexistuje žádná zbraň silnější než vodíková bomba. Nyní oznámila její vlastnictví i Severní Korea.
KLDR o víkendu oznámila, že provedla svůj druhý test vodíkové bomby. Tato zbraň je mnohem ničivější než klasická atomová bomba.
Začalo to ruským úspěchem
První vodíkovou bombu shodil bombardér na střelnici v Semipalatinsku v Kazachstánu 12. srpna 1953. Jmenovala se RDS-6s („Slojka“). Nejednalo se o čistě vodíkovou bombu, neboť většina uvolněné energie pocházela ze štěpení uranu, i když z 80 procent ovlivněného fúzní reakcí. Byla však třicetkrát účinnější než bomba atomová.
Oficiální prameny uvádějí, že ji sestrojili odborníci pod vedením Julije Charitona a Andreje Sacharova, nicméně duchovním otcem byl Sacharov.
Sovětský svaz se díky tomu poprvé vyšvihl ve zbrojním souboji před Spojené státy. Získal zbraň, kterou do té doby USA nebyly schopny vyrobit.
Přitom samotná myšlenka vzniku vodíkové bomby vycházela spíše ze zoufalství a technologické nedostatečnosti. Sovětům totiž chyběly strategické bombardéry, které by mohly nosit atomové bomby nad vzdálené Spojené státy. Bojové rakety, které vyvíjely moskevské konstrukční kanceláře, zase nebyly dostatečně přesné. Nezbylo jim tedy nic jiného než stavět bomby s ohromně devastujícím účinkem.
Jak funguje vodíková bomba
Princip vodíkové (neboli termonukleární) bomby je založen na slučování jader izotopů vodíku. Funguje tak, že klasický atomový výbuch vytvoří počáteční teplotu několika milionů stupňů Celsia, která rozběhne jadernou fúzi.
Klasická atomová bomba je na rozdíl od vodíkové bomby založena na principu štěpení jader atomů. Vodíková bomba je mocnější než jaderná bomba, ale je těžší ji vyrobit. Druhem vodíkové bomby je neutronová bomba, u které je omezen destruktivní účinek a naopak posíleno vyzařování různých druhů záření. Sama má sice stále silné tepelné a tlakové účinky, jejím hlavním cílem jsou živé organismy. Ideální pro ni je, aby ničila jen živé tvory, ale infrastrukturu příliš nepoškodí - což se tak úplně nedá zatím splnit.
K vodíkové bombě vedla touha poznávat vesmír
- Pojmenování vychází ze dvou slavných předmětů ruských dějin:
- Car puška je mamutí dělo vyrobené roku 1586 v Moskvě Rusem Andrejem Čechovem pro cara Fjodora.
- Car kolokol je obrovský zvon vystavený v Moskevském kremlu. Váží 201,924 tun a měří 6,14 m na výšku a 6,6 m v průměru.
S myšlenkou, že při slučování lehkých jader se uvolňuje více energie než při štěpení jader těžkých, přišli němečtí fyzikové Hans Bethe a Carl von Weizsäcker krátce před vypuknutím druhé světové války. Pokoušeli se tehdy vysvětlit, odkud bere Slunce svoji energii. Myšlenka bomby, která by k zahřátí syntézní směsi využila jaderného výbuchu, se pak zrodila během války v hlavě maďarského fyzika žijícího v USA Edwarda Tellera.
Vodíkovou bombu testovalo v minulosti pouze pět jaderných mocností: USA, Sovětský svaz, Británie, Čína a Francie. Severní Korea loni v lednu oznámila, že provedla svou první zkoušku údajně miniaturizované vodíkové pumy a nyní ohlásila druhý test vodíkové bomby. Pravděpodobně je tak šestou zemí, která vodíkovou bombu vyzkoušela.
Car bomba: nejsilnější zbraň v dějinách
- Nejsilnější americká vodíková bomba Bravo z roku 1954 měla pro srovnání sílu 15 000 kilotun TNT. Americké atomové bomby svržené na japonská města Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 měly sílu 13 a 20 kilotun TNT. Zatím nejsilnější severokorejský test z loňského září měl podle odhadů sílu 20 až 30 kilotun TNT.
Nejsilnější vodíkovou bombu, která byla i nejsilnější zbraní vůbec, vyzkoušeli Sověti v roce 1961. Sovětská vodíková Car-bomba měla sílu asi 50 tisíc až 58 tisíc kilotun TNT. Nikdo v Kremlu však nepočítal s tím, že by poslal proti USA a západní Evropě letadla s těmito superzbraněmi. Chruščov to považoval pouze za propagandistický klacek, kterým mohl západnímu bloku hrozit.
„Vznikla na osobní přání Nikity Chruščova, který úkol zadal právě Andreji Sacharovovi. Její válec vážil 27 tun, měl délku 8 metrů a průměr 2 metry. Byla tak obří, že do letadla se nevešla, polovina vyčnívala ven. Bombardér odstartoval ráno 30. října 1961. Ve výšce 10,5 kilometru nad atomovou střelnicí v souostroví Nová Země v Severním ledovém oceánu bombu odhodil, “ uvádí Karel Pacner v knize Géniové XX. století.
„Padák, na kterém se snášela k zemi, její pád zbrzdil, takže letadlu umožnil, aby se dostalo do poměrně bezpečné vzdálenosti, nicméně závan exploze posádka pocítila. Kdyby byla zbraň silnější, zničila by i bombardér,“ dodává Pacner.
Puma vybuchla ve výšce 4,5 kilometru. „V mracích pod letadlem se rozzářil nevídaný blesk,“ vzpomínal nejmenovaný člen posádky. „Moře světla se šířilo až pod poklop a dokonce i mraky začaly zářit a staly se průhlednými. V tu chvíli se naše letadlo vynořilo z mraků a zdola, z obrovské mezery mezi mraky, se vynořila jasně oranžová koule připomínající Jupiter. Pomalu a potichu se plížila nahoru, pak prorazila tlustou vrstvu mraků a stále rostla. Zdálo se, že vycucává celou Zemi. Podívaná to byla fantastická, neskutečná, nadpřirozená.“
Novaja Zemjla: místo, kde byla odpálena Car-bomba:
Jasný záblesk viděli lidé vzdálení tisíc kilometrů, a to bez ohledu na zatažené nebe. Ohnivá koule horká miliony stupňů se nafoukla do průměru devíti kilometrů. Její spodní část zasáhla zemský povrch a vyvolala zemětřesení o síle přes 5 stupňů Richterovy stupnice – to ničí drobné stavby, zatímco větší, pokud jsou dobře zabezpečené, jenom poškodí.
Tlaková vlna srovnala se zemí všechny budovy v okruhu 40 kilometrů, přístroje ji zaznamenaly ještě při třetím oběhu okolo Země. Okenní tabulky rozbila ve městech a vesnicích vzdálených 900 kilometrů. Takřka na hodinu byla přerušena rádiová komunikace. Záření mohlo lidem způsobit popáleniny třetího stupně do vzdálenosti sto kilometrů. Jeho světlo pozorovali na většině severní polokoule.
Atomový hřib vyrostl do průměru 40 kilometrů a dosáhl výšky 60 kilometrů. Kdyby tato bomba minula cíl o pár kilometrů, útočníkovi by to nevadilo, protože by zničila obydlenou oblast o průměru 280 kilometrů. Jednalo se o nejčistší termonukleární výbuch, neboť 97 procent uvolněné energie pocházelo z fúzní reakce.
