Americký list The Washington Post vydal poslední článek, který saúdskoarabský novinář Džamál Chášakdží napsal před svým zmizením na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu. Editorka Karen Attiahová v krátké předmluvě k článku napsala, že s vydáním textu čekala, dokud se Chášakdží nevrátí, teď však „musí akceptovat“ realitu. „Tento článek perfektně zachycuje jeho závazek a vášeň pro svobodu v arabském světě. Svobodu, která ho zřejmě stála život,“ píše Attiahová.
Nedávno jsem se na internetu díval na letošní žebříček politických práv a občanských svobod v jednotlivých státech, který vydává organizace Freedom House. Došlo mi přitom něco hrozného. Jen jeden stát v arabském světě byl vyhodnocen jako „svobodný“; bylo to Tunisko. Jordánsko, Maroko a Kuvajt se umístily na druhém místě a byly označeny za „částečně svobodné“ státy. Ostatní arabské země organizace vyhodnotila jako „nesvobodné“.
Arabové žijící v těchto zemích jsou kvůli tomu buď neinformováni, nebo dezinformováni. Neumějí se dostatečně zabývat záležitostmi, které mají vliv na region a jejich každodenní životy, a ještě mnohem méně o nich veřejně diskutovat. Veřejnou psychiku ovládá státní rétorika, a zatímco mnozí jí nevěří, velká část populace se stává obětí tohoto falešného vyprávění. Je smutné, že se tato situace pravděpodobně nezmění.
Na jaře 2011 byl arabský svět plný nadějí. Novináři, akademici a široká veřejnost byli plni očekávání, že společnost v jejich zemích čeká světlá a svobodná budoucnost. Očekávali, že budou osvobozeni od hegemonie svých vlád, neustálých zásahů a cenzury informací. Tato očekávání byla rychle zničena; společnosti se buď vrátily do starých kolejí, nebo čelily ještě tvrdším podmínkám než dříve.
Můj dobrý kamarád, saúdskoarabský novinář Sálih Šihí napsal jeden z nejznámějších sloupků, který byl kdy publikován v arabském tisku. Bohužel si teď odpykává nespravedlivý pětiletý trest vězení za komentáře údajně namířené proti saúdskoarabskému establishmentu. Když egyptská vláda zkonfiskovala celé vydání novin Al-Masrí al-Júm , ani to mezi kolegy nevyvolalo reakci. Podobné události už nemají za následek hlasitou kritiku ze strany mezinárodního společenství. Místo toho mohou tyto činy vyvolat rychlé odsouzení, po němž následuje mlčení.
Arabské vlády dostaly volnou ruku a mohou nadále čím dál rychleji umlčovat média. Byl čas, kdy novináři věřili, že internet osvobodí informace od cenzury a kontroly spojované s tištěnými novinami. Nicméně tyto vlády, jejichž samotná existence je závislá na kontrole informací, internet agresivně zablokovaly. Zároveň zatkly místní zpravodaje a přitlačily na inzerenty, aby poškodily příjmy určitých médií.
Existuje několik oáz, které nadále ztělesňují ducha arabského jara. Katarská vláda nadále podporuje mezinárodní zpravodajství, což je v kontrastu s jejími arabskými sousedy, kteří stále cenzurují informace, aby podpořili „starý arabský řád“. Dokonce i v Tunisku a Kuvajtu, kde je tisk (podle Freedom House) „částečně svobodný“, se média soustřeďují spíše na domácí záležitosti než na problémy, kterým čelí širší arabský svět, a váhají, zda poskytnout prostor novinářům ze Saúdské Arábie, Egypta a Jemenu. Dokonce i Libanon, který je, pokud jde o svobodu tisku, korunním klenotem arabského světa, se stal obětí polarizace a
vlivu proíránského Hizballáhu.
Arabský svět čelí vlastní verzi železné opony. Neuvalili ji na něj ale externí aktéři, nýbrž domácí síly soupeřící o moc. Rádio Svobodná Evropa, které se v průběhu let stalo významnou institucí, během studené války sehrálo důležitou roli v živení a udržování naděje svobody. V roce 1967 se The New York Times a The Washington Post staly vlastníky listu International Herald Tribune, který se stal platformou pro hlasy po celém světě.
The Washington Post, pro který píšu, mnoho mých článků přeložil a vydal v arabštině. Za to jsem vděčný. Arabové potřebují číst ve vlastním jazyce, aby porozuměli a byli schopni diskutovat o různých aspektech a komplikacích demokracie ve Spojených státech a na Západě. Kdyby si Egypťan přečetl článek odhalující skutečnou cenu stavebního projektu ve Washingtonu, tak by byl schopen lépe chápat dopady podobných projektů ve své vlastní komunitě.
Arabský svět potřebuje moderní verzi starých nadnárodních médií, aby byli občané lépe informováni o světových událostech. Hlavně musíme poskytnout platformu arabským hlasům. Trpíme chudobou, špatnou správou a špatným vzděláním. Díky vytvoření nezávislého mezinárodního fóra, izolovaného od vlivu nacionalistických vlád šířících nenávist prostřednictvím propagandy, by obyčejní lidé v arabském světě mohli čelit strukturálním problémům v jejich společnosti.
