Mezi divadelníky se o Shakespearově Zimní pohádce říká, že je nehratelná. Pravdou je, že si na tomto textu už mnozí inscenátoři (a byli mezi nimi i slavní a zkušení) vylámali zuby. O obtížnosti jedné z posledních her slavného alžbětince se přesvědčili nyní i v Dejvickém divadle, kde inscenační tým pod režijním vedením Ondreje Spišáka hru premiérově uvedl na konci listopadu.
Recenze: Zimní pohádka v Dejvickém - promíchat, zatřepat
Nasadit na repertoár kus, který mnohasetletá zkušenost označila za přinejmenším obtížný, chce nejenom odvahu, ale především nosnou myšlenku, jak text inscenovat. Při absenci zdůvodnění PROČ, ztrácí JAK, i přes prokazatelné dovednosti inscenátorů, na působivosti a výsledek se zařadí zase jen do kolonky pokusů. Bohužel to se stalo i v Dejvickém.
Spišák si text vybral na základě požadavku divadla po nějaké klasice. Proč sáhl právě po Zimní pohádce, může mít dost i oprávněných důvodů. Jedním z nich jistě bylo, že hra není příliš zatížena předchozími inscenačními postupy, tudíž s ní lze zacházet celkem svobodně bez nebezpečí srovnávání a svazujících výkladů. Klíčem k aktualizaci měla být realizace v podobě jakéhosi psychothrilleru.
Černobílý psychothriller bez napětí
Vše se odehrává v černobílých tónech a i svět postav je nahlížen černobíle. Žádné zbytečné vykládání motivací jejich chování. Tak jako ve správném psychothrilleru děj tlačí kupředu nepředvídatelné lidské emoce, očividná selanka se rázem mění v horor na základě patologické žárlivosti, není zde logika, uvěřitelné zdůvodnění, jen temné následky.
Zimní pohádka
Bohužel ale působivost žánru zrazuje příliš mnoho slov. Ačkoli překlad Martina Hilského zní krásně současně, všechny ty dlouhé promluvy dají na zvolený žánr zapomenout. Zdlouhavost, především první půle představení, Spišák inscenačními nápady nedokázal potlačit, naopak. K tomu množství textu je nosných akcí a nápaditých metafor nedostatek. Ve výsledku potom jednotlivé postavy toporně stojí a soustředěně odříkávají text. Zdlouhavost paradoxně ještě prodlužuje postava Času, která obstarává předěly mezi jednotlivými obrazy. V této roli se Zdeňka Žádníková sice docela sexy pohybuje, ale čas tedy opravdu neodtikává.
Psychothriller se mění v grotesku
Po přestávce je divákovi náhle předložen žánr naprosto jiný. Groteska podporovaná někdy až skoro brutální komikou je evidentně zábavnější pro publikum, pro herce Dejvického divadla pak přirozenější. Jednotlivé výstupy jsou dost často ohodnoceny potleskem a dokonale využívají hereckého potenciálu souboru. Například Pavel Šimčík v závěrečné scéně Křupana je svou přemrštěnou dikcí k sežrání, nezklame ani Miroslav Krobot především jako Starý pastýř (v roli Antigona takový prostor nemá), zábavní jsou ve svých proměnách i Jaroslav Plesl nebo Petr Vršek. Obecně se dá říci, že tam, kde herci DD dostali možnost pracovat s groteskním nadhledem, využili toho s radostí a bezezbytku.
Zimní pohádka
Ondrej Spišák Zimní pohádku přirovnal k broušenému křišťálu, který útržkovitě, a tedy zábavně ukazuje výřezy světa, v různém osvětlení i lomu. Zajímavost a zábavnost obstarává právě ona útržkovitost. V případě inscenace v Dejvickém by možná k výraznějšímu výsledku pomohla větší rychlost otáčení.
Zimní pohádku zažilo Dejvické v premiéře na začátku prosince, další reprízy jsou plánovány až na leden.