„Jseš uprchlej negr z Georgie,“ řve na něj bílý vidlák a doprovází to brutální nakládačkou, aby mu to rychleji došlo. „Nejseš svobodnej, jseš otrok,“ vmetá mu mezi kopanci do vyděšené tváře slova, která předznamenávají budoucích dvanáct let jeho pošlapaného života. Podfukem ho vytrhli ze spořádaného a svobodného středostavovského života. Jeho ruce talentovaného houslisty spoutali řetězy a do duše se snažili infiltrovat beznaděj. „Pomozte mi někdo,“ křičí černý Afroameričan Salomon Northup do tohoto krutého světa, který se v tuhle chvíli dívá jinam – a nikdo neodpovídá, nikdo ho neslyší…
A on rychle pochopil, že nesmí dát najevo, že umí číst a psát a že nejlepší je v tuhle chvíli jen odevzdaně zírat a nemluvit, aby se z nešťastného, uneseného negra nestal definitivně mrtvý negr. Ale on ještě nechtěl zemřít, protože někde v hloubi jeho ubíjené duše doutná matná jiskra naděje, že jednou ty, které miloval, (možná?) ještě uvidí. Ale teď je teprve na samotném počátku téhle těžké a bolavé cesty a neví, jak dlouhá bude a zdali bude mít dost síly, aby ji celou prošel. Dali mu jméno Platt a nechali ho zmizet někde na bavlníkových polích jižní Georgie, odkud pro jemu podobné už není návratu.
Setkal se tam s psychopatickými úchyly, kteří ho chtěli zabít a s krkem v oprátce nechali přidušeného tančit na špičkách, vlídným plantážníkem, předčítajícím svým otrokům z Bible (který jako by si odskočil z rustikální Chaloupky strýčka Toma), i krutého hajzla, libujícího si v bičování, ponižování a prznění svých otroků, neboť tito jsou jen pouhou náhodou, kombinovanou s jeho velkorysostí, dosud ještě živou položkou majetku, s níž si může dělat, cokoli ho v jeho úchylné hlavě napadne. Viděl tu oběšená černá těla těch, kteří se marně pokoušeli uniknout, do živého masa zbičovaná záda odstrašujícím způsobem potrestaných či ženu žadonící o smrt z jeho ruky, protože ta její je tak slabá, že už to sama nedokáže.
Poznal hloubku neskutečného smutku i to, jak je snadné se v něm bezmocně utopit, a pochopil, že negr, který neposlechne svého pána, může být ubit jako zvíře přivedené na porážku. A také mu došlo, že je nutné ctít čas, kdy je třeba oplakávat blízké, ale ze všeho nejdůležitější je ten, v němž se střádají síly umožňující přežít, dokud nebude zase svobodný. Protože člověk se přece narodil proto, aby byl svobodný - a protože on je, navzdory svému postavení, stále ještě člověk!
12 let v řetězech s sebou nese téměř kompletní portfolio základních a typických situací, které jsou charakteristické pro černošské otrokářské filmy. Není to nic radostného ani zábavného, ale v tomto případě ani nic vykonstruovaného a fiktivního, neboť tento pohnutý příběh se roku 1841 (zhruba tak, jak byl zfilmován) také skutečně stal.
Jeho scénář, pod nímž je podepsán John Ridley, totiž napsal sám krutý a nespravedlivý život, jenž se zrcadlí v autobiografické knize skutečného Solomona Northupa (poprvé vyšla v roce 1853), který tohle prožil, přežil a vrátil se zpátky do svobodného života - a přiřadil se tak k těm nemnoha šťastným. Výjimečný byl tím, že nedokázal jen vděčně mlčet, ale rozhodl se o tom vydat toto svědectví. Pro ty, kteří přijdou po něm, pro nás a pro ty, kteří přijdou po nás, proto, aby lidská svoboda už nikdy nemohla být komukoli takto brutálně odepírána a důstojnost člověka tak odpudivě masakrována.
Britský režisér Steve McQueen (po snímcích Hlad a Stud si ho už jen málokdo plete s bývalou hollywoodskou hereckou legendou) není Quentin Tarantino a jeho reflexe otrokářského tématu tak rozhodně nejde ve stopách Nespoutaného Djanga, byť s ním má společnou část lokací a komparsu. Aniž bych chtěl být nemístně podezíravý, spíš bych řekl, že to byla ze strany McQueena sázka na oscarovou tutovku, kterou posuzující akademici prostě nemohou jen tak přehlédnout. Aby se toto nestalo, muselo by dojít ke kardinální devastaci tématu, což si zkušený režisér pečlivě pohlídal. Devět udělených nominací a nejtěsnější odstup za vedoucí Gravitací a Špinavým trikem zřetelně signalizuje, že Akademie reagovala tak, jak měla a jak se od ní očekávalo.
Steve McQueen je režisér nejen zkušený, ale také inteligentní (čímž nemíním mazaný), nevymýšlel žádné originální ornamenty, sentimentální vsuvky a obehrané ideologické proklamace, a držel se poctivě linearity vcelku jednoduchého a přehledného příběhu, který vypráví v dlouhých, přehledných a srozumitelných záběrech, čímž jeho autentičnost a kredibilita jen posílila. Nehrotil, byť jistě hlavně skrze hlavní postavu mohl, ani dobový antagonismus základního konfliktu mezi bílými a černými, což ovšem ústřední figuře na dynamice zrovna dvakrát nepřidává.
Chiwetel Ejiofor ji tak ztvárnil spíš v tlumených tónech a dal jí věrohodné parametry člověka, který pochopil, v jaké situaci se ocitl, vyhodnotil, jak ji přežít, a podle toho se také chová. Zatímco Ejiofor ztvárňuje ústřední postavu možná až příliš pasivně a „mlčenlivě“, a vy tím pádem můžete mít problém, jak s ní navázat osobnější kontakt, strhává na sebe pozornost McQueenův dvorní herec Michael Fassbender (který si spolupráci s tímhle režisérem střihnul již potřetí). Jeho nebezpečně nevyrovnaný psychouš, sadista a násilník Erwin Epps, schopný čehokoli, je modelovým příkladem toho, že vyhranění záporáci na sebe dokáží strhnout pozornost snadněji nežli spořádaný a bezúhonný zbytek castingu.
Fassbender se s tím prostě nepárá a místy si drze krade tenhle film pro sebe, a řekl bych, že většinou mu za to budete vděční, protože mu dodává větší osobní (byť patologickou) zaujatost, kterou jiní postrádají. Z druhého sledu pak dobrý dojem z hereckého nasazení jistí zejména Benedict Cumberbatch, životem k smrti omlácená Eppsova favoritka Lupita Nyong'o, krátké, ale o to více nechutné vystoupení Paula Giamattiho a divné cameo dobrého člověka Brada Pitta, zdůvodněné pravděpodobně hlavně tím, že byl také koproducentem filmu.
Steve McQueen natočil tento opus profesionálně, korektně a s respektem k tématu, přestal se vyhraňovat (k čemuž do jisté míry dříve inklinoval) a vykročil vstříc akademikům i širšímu diváckému publiku. Jeho vyprávění má přehledný a lineární epizodický charakter, nezkoumá až tolik „proč“, ale spíš sděluje „jak“. Nemedituje, ale konstatuje, a je třeba říci, že je to konstatování pronikavé, byť méně zaujaté a osobní, než byste čekali. Zřejmě to nechává spíš na vás, filmových divácích, ale možná, že tu zvolil až příliš velký odstup a příliš očividnou nezaujatost, což z životopisného dramatu 12 let v řetězech činí film (navzdory řadě explicitních drastických scén) až příliš tichý a ukázněný.
Kdysi do tohoto, svým způsobem „věčného“ tématu americké kinematografie šel David Wark Griffith, za své si ho vzal i Steven Spielberg (naposled v nedávném Lincolnovi) a teď nám ho nabízí, obložené oscarovými nominacemi, britský import Steve Rodney McQueen. Nad bavlníkovým polem zní spirituál, ve kterém je smutek i naděje, Salomon Northup došel na konec své cesty, a když se všechno (správně) sečte a podtrhne, dovedu si představit, že by se režisér McQueen mohl na oscarovém večeru nakonec objevit i na červeném koberci.
TWELVE YEARS A SLAVE / 12 LET V ŘETĚZECH. USA 2013, 134 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Steve McQueen. Scénář: John Ridley (podle literární předlohy Solomona Northupa). Kamera: Sean Bobbitt. Hudba: Hans Zimmer. Hrají: Chiwetel Ejiofor (Salomon Northup), Kelsey Scottová (Anne Northupová), Benedict Cumberbatch (Ford), Michael Fassbender (Erwin Epos), satan Paulsonová (paní Eppsová), Lupita Nyong'o (Patsey), Brad Pitt (Bass). V kinech od 23. ledna 2014.
