A také kritická sebereflexe, že jsme něco udělali špatně, přestože jsme to už většinou předem věděli, ale tak nějak jsme si nemohli pomoci. Zejména jsme-li v zásadě vyprahlými parchanty, jako je on, neschopnými citu a trvalejšího soužití s někým, koho jsme už ojeli a teď nám už jen zaclání v koupelně. Stud je prostě prchavý pocit, který možná sem tam zažije tenhle newyorský metrosexuál Brandon Sullivan v krátkých přestávkách mezi masturbací na firemním záchodku, soustředěným souložením s kýmkoli, kdo je zrovna po ruce, a surfováním po prasáckých internetových portálech. Kromě těchto tří rutinních činností a mechanického vydělávání slušných prachů, které mu umožňují být Nikým, toho už dál moc nestíhá. Ale i s tím vším je jeho život jen jedno velké, mrazivé a nenaplněné prázdno.
„Bráándone, Bráándone, to jsem já. Kde jsi? Volám tě Brandone, to jsem já, tak to do prdele zvedni. Brandone, ty hajzle, kde jsi? Umírám…“ Telefon nepřátelsky vyzvání do ticha chladného, luxusního bytu, answering vříská své zdánlivě naléhavé vzkazy, a on stojí nahý pod sprchou, jakoby čekal, že z něj smyje všechny hříchy, špínu a nečistý pot města, které nikdy neusíná. Jakoby věřil, že z něj smyje všechny hříšné rychlovky na stojáka pod mostním pilířem, lepkavý odér vlhkých prostěradel i kořeněnou vůni rozevřených klínů, mezi nimiž se probíjí dalším ztraceným a promarněným dnem, měřeným délkou erekce a počtem odbavených ejakulací.
Tak jako Půlnoční kovboj, který si nalije kolínskou do holínek a pak pod Hořkým měsícem tančí Poslední tango v Paříži, v upoceném erbu má Zvětšeninu profláknutého Amerického gigola a v lékařské dokumentaci diagnózu: Americké psycho. V pauzách mu k tomu hrají střídavě Bachova preludia a Harryho Escotta, a v bluesovém aranžmá zpívají New York, New York. A to všechno je zároveň tak studené, odcizené a bezvýchodné, že by si z toho jeden podřezal žíly…
Jak se žije nadsamcům na Pětatřicáté?
Na první, povrchní pohled se zdá, že docela slušně, když mají, tak jako Brandon, zvládnutou techniku kontrolovaného, permanentního páření. Jeho desatero pravidel je jednoduché a přímočaré jako razantní rozepnutí poklopce:
- Nekompromisně sklátit co se dá a vzápětí použitý (a tudíž z pragmatického hlediska znovu bezprostředně nepoužitelný) objekt suše vystrčit za dveře.
- Když už jde do tuhého a je nastoleno něco jako vztah, umožňující libidu pravidelné upouštění páry (což má své praktické výhody, zejména v šetření času), nedopustit, aby trval déle nežli čtyři měsíce, neoblbnul ochranné instinkty a nestal se permanentním.
- Kromě „rychlovky“ (kde je to dáno z definice) je třeba každý vztah chápat jako dočasný, trávit celý život s jedním člověkem je nuda vedoucí k latentnímu mlčení, což v případě, že nejste autisty, je proti zdravému rozumu i přírodě.
- Natrénovat vilně výmluvný pohled, který ušetří zbytečné přesvědčovací kecy a je schopen vybraný terč dovést na dálku k orgasmu mezi dvěma stanicemi newyorského metra.
- Pravidelně praktikovat sex s prostitutkami z ověřené agentury, který lze chápat jako donášku do domu a trénování principu konzumní, nikoli citově závislé erotiky.
- Občas si to rozdat s někým z gay klubu a otřásat tak rozšířenou představou o nepostradatelnosti ženského klína.
- Samozřejmostí je bezproblémové zvládání všech forem orálu a alespoň několika zvláštností, které jsou k vidění pouze na speciálně označených pornostránkách.
- Masturbace je prospěšná, neboť udržuje příslušné orgány v pohotovosti, nedovolí jim jen tak prohnípat den a upevňuje zdravý pocit vlastní nezávislosti.
- Nevyměknout ani kvůli vlastní sestře, vydusit ji, když si to rozdá s vaším šéfem, a její sebevražedné sklony (navzdory starým signifikantním jizvám) začít brát vážně, až opravdu prokazatelně poteče krev.
- Znovu nahazovací pravidlo: Když se v inkriminovanou chvíli nedostaví erekce, zásadně vůbec nevylézat z postele, ale okamžitě vyměnit partnerku, případně v tomto bez ustání pokračovat, až se dílo podaří.
Jen pro pořádek - a aby bylo mezi námi jasno - dodávám, že toto jsou Brandonova(!) pravidla, s nimiž se autor této recenze ani redakce neztotožňují (tedy rozhodně ne v plném rozsahu). A zároveň tato pravidla vlastně docela věrně popisují i základní kostru Brandonova smutného (byť dotaženými orgasmy přeplněného) příběhu.
Cynický hajzl, nebo vyprahlý chudák?
Nebo snad někdo úplně jiný? Kdo vlastně je tenhle elegantní chlapík, který vypadá jako Michael Fassbender, jenž je momentálně tak trochu v úzkých. Se svojí sestrou Sissy tvoří psychicky labilní tandem, který by urgentně potřeboval paralelní péči Freuda i Junga (jehož si Michael nedávno v Nebezpečné metodě sám zahrál).
Britský režisér Steve McQueen tlumočí Brandonův příběh v (někdy až k nepřečkání) dlouhých, pečlivě, ale zároveň jakoby odtažitě komponovaných záběrech, jež vzbuzují dojem, jakoby to bylo vyprávění v reálném čase. Jeho primárním záměrem není ani tak dovést film standardně ke zřetelné pointě, ale daleko spíše přimět nás ke sdílení pocitu z chladného života bez lásky, bez vášně, jež není jen produktem biochemických reakcí, a bez schopnosti elementární mezilidské komunikace. A přestože klíčovému protagonistovi zdánlivě nic zásadního nechybí, není to svět radostný ani laskavý – a vlastně ani bohatý.
Proto, aby takový byl (abychom ho jako takový vnímali), udělal, kromě režiséra, maximum německý rodák Michael Fassbender, který v ústřední roli táhne celý snímek a jenž se tu, po brutálně stravujícím zážitku z natáčení autentického vězeňského dramatu Hlad, odhodlal ke druhé spolupráci s režisérem Stevem McQueenem (a zdá se, že do roka a do dne bude na světě jejich další společný projekt, dobový opus Twelve Years A Slave). Fassbenderovo minimalistické herectví a explicitní nahota, kterou nenuceně předvádí (dobře si vědom jejích parametrů, jež mohou, pragmaticky řečeno, zvednout návštěvnost), nejsou samoúčelné, ale nezastupitelně dotvářejí sevřený a zároveň jakoby neosobní vizuál filmu, pod nímž je podepsán kameraman Sean Bobbitt. Fassbender si tu vystačí s pohledem či jednoduchým gestem, které zdánlivě klouže po povrchu, ale ve skutečnosti odhaluje nitro. Tohle umí jen velcí herci, mezi něž se i díky svým oceňovaným (Volpiho pohár z Benátek) i nedoceňovaným (oscarové nominace) výkonům Michael Fassbender i zásluhou své produkce v loňském roce již zařadil. A zanedlouho očekávané, dobové setkání s Ridleym Scottem v Prometheovi, ho nepochybně posune ještě dál.
Stud je film o tom, jak brilantně natočit vyprázdněnost a naplňování přirozených potřeb nepřirozeným způsobem. Rozhodně vás nebude hladit po duši, ale znepokojovat, provokovat a iritovat. Ale co když právě něco takového zrovna teď potřebujete?!
„Ať každý ví, že dnes vyrážím“
… zpívá Sissy v baru, za jehož okny lákavě září světla New Yorku. Možná že tehdy, na okamžik, rozplakala jednoho dospělého muže. Ale vlastně to nic neznamenalo. Nemohlo to nic znamenat v tomto světě, kde jsou lidé spolu, i když jim na sobě nezáleží, i když jeden pro druhého nic neznamenají. Možná, že vlastně ani nejsou tak špatní, ale jsou jenom na špatném místě. V chladném světě, kde spolu nesouloží pro sdílenou radost z milování, ale proto, aby si dokázali, že ještě vůbec - žijí.
Prší a Brandon sedí na newyorské navigaci kalného Hudsonu a pláče spolu s deštěm.
SHAME. Velká Británie 2011, 99 min., české titulky, od 18 let. Režie: Steve McQueen. Scénář: Abi Morganová, Steve McQueen. Kamera: Sean Bobbitt. Hudba: Harry Escott. Hrají: Michael Fassbender (Brandon Sullivan), Carey Mulliganová (Sissy Sullivanová), James Badge Dale (David Fischer), Nicole Behaireová (Marianne), Lucy Waltersová (dívka z metra). V kinech od 16. února 2012.
