S dvanácti nominacemi letos vede svým způsobem monumentální Lincoln elitní skupinu filmových hitů, které si to 24. února v dlouhé zlaté noci rozdají o super prestižní Oscary. Prakticky všechny kategorie, které bývají pokládány za hlavní (film, režie, herec v hlavní i vedlejší roli, herečka ve vedlejší roli, adaptovaný scénář, hudba a kamera) mají v nominacích svůj zářez, a aby toho nebylo málo, několik nominací se urodilo i v kategoriích tak zvaně technických (střih, zvuk, výprava, kostýmy). A docela bych se vsadil, že se nebude opakovat situace ze Zlatých glóbů, kde Lincoln překvapivě propadl, neboť ho převálcovali Bídníci, a on ze sedmi nominací proměnil ve vítězství jen jedinou (pro Daniela Day-Lewise). Svůj poslední opus totiž zkušený Steven Spielberg ušil oscarovému pódiu na míru, a kdo při pohledu na to, jak byl přijatý 13. dodatek Ústavy Spojených států, jímž bylo definitivně a neodvolatelně zrušeno otroctví, neskáče s pěstí sevřenou na srdci, není správný Američan a patriot. No a my ostatní z toho zas až tolik skákat nemusíme.
Lincoln - akademicky dokonalá, chladná pocta ikoně
Americký prezident je vděčná, vyzkoušená a osvědčená figura, která se (zejména) v amerických filmech objevuje napříč žánry poměrně často, a to v konotacích pozitivních i negativních, jichž je pochopitelně o něco méně. A tak si můžeme orientačně připomenout třeba romantické příběhy, jakými byl Americký prezident Roba Reinera, v němž ochránkyně životního prostředí Annette Beningová dobyla Bílý dům i prezidentské srdce Michaela Douglase, či Reitmanův Dave, oscilující někde mezi romantikou a politickou satirou.
Americký prezident jako akční hrdina se představil například v thrilleru Air Force One, který natočil Wolfgang Petersen s Harrisonem Fordem, podle jednoduchého schématu: Unesli jste mi letadlo, tak dostanete přes držku – nebo v Emmerichově populární sci-fi Den nezávislosti (která vydělala více než osm set milionů dolarů), v níž americký prezident v čele lidstva táhne neohroženě proti agresivním emzákům.
V životopisně laděných opusech, rekonstruujících minulost, se Oliver Stone více než tři hodiny v JFK zabývá věčnou otázkou, kdože vlastně zastřelil J. F. Kennedyho, zatímco jeho pozdější Nixon ukazuje, jak to dopadne, když se sejde kontroverzní režisér a prezident (jehož si tu s chutí zahrál Anthony Hopkins). Ostatně tohle téma ve snímku Duel Frost/Nixon oprášil o třináct let později ještě režisér Ron Howard. A to už jsme jen krůček od stylizace amerických prezidentů do rolí čistých záporáků, což bez zábran předvedl Clint Eastwood v Absolutní moci (kde je prezident v podání Genea Hackmana pěkný slizoun, úchyl a podrazák) a dokládají to i pozdější epizody televizního seriálu 24 hodin.
Po Tarantinově Nespoutaném Djangovi, který problém otrokářství řeší hladkými průstřely do životně důležitých míst, tak v krátkém časovém odstupu (což nabízí prostor pro zajímavou konfrontaci) dané téma reflektuje zcela jinak koncipovaný snímek od zcela jinak zaměřeného a kreativně ustrojeného režiséra. K problematice otrokářství se Steven Spielberg již vyjádřil koncem devadesátých let ve vlažně přijatém Amistadu, který tehdy získal sice pouze čtyři oscarové nominace, ale podobně jako Lincoln je exkurzí do skutečných historických reálií, disponuje téměř identickou, nadstandardní stopáží a bývá hodnocen jako akademický a humanistický, což jsou přívlastky, které k Lincolnovi pásnou stejně jako jeho plnovous.
Deset let údajně trvalo, nežli Steven Spielberg a jeho zkušený scenárista, držitel Pulitzerovy ceny Tony Kushner, našli v knize Doris Kearns Goodwinové Team of Rivals: The Political Genius of Lincoln klíčovou pasáž, na které se rozhodli vybudovat svůj projekt a skrze níž chtěli svého titulního hrdinu a mýtického giganta amerických dějin představit. Tímto klíčovým a charakterizujícím segmentem a zároveň zřejmě nejsložitějším obdobím jeho barvitého života jsou zhruba čtyři měsíce před jeho násilnou smrtí, kdy všemi způsoby (neboť každý v této souvislosti pokládal za dobrý) usiloval o prosazení revolučního a převratného 13. dodatku k Ústavě Spojených států amerických.
Psal se složitý, bojovný a krví prosáklý rok 1865. Byl to čtvrtý rok vražedné občanské války a šestnáctý prezident Spojených států amerických, jenž byl prvním z řad Republikánské strany a vedl v této válce severní státy, musel v těchto těžkých dobách soustředit všechnu svoji sílu, odvahu, přesvědčení a také politickou zručnost, talent a motivaci svých věrných, aby dosáhl zdánlivě nemožného. Byl to boj neúprosný, zaťatý a odhodlaný, podobně jako ten, jenž byl veden na skutečné válečné frontě, neboť to byl boj o všechno!
A přestřelky kongresmanů na půdě jejich shromáždění byly stejně vražedné, neústupné a devastující. Síly samotných republikánů totiž tehdy netvořily potřebnou dvoutřetinovou většinu, a tak bylo třeba všemi (ne)korektními prostředky infiltrovat nepřátelský tábor a zapracovat na vyměklých, váhajících a zkorumpovatelných. Fakt, že již tehdy takoví byli, potvrzuje, že současná česká specifika v této oblasti mají i své vzdálené, historické precedenty.
Dramatický potenciál Spielbergova Lincolna vychází z prokazatelného faktu, že americká demokracie byla od svého počátku ohrožována hlubokými vnitřními rozpory v názorech na přípustnost tak evidentní a brutální lidské nesvobody, jakou představovalo otroctví. A otázka, kterou tu Spielberg klade, je palčivá a přímočará jako rána bičem na černá záda: Může tahle vláda svobodných skloubit demokracii a otrokářství? Sto padesát (řekl bych, že docela dobře krátitelných) minut potřebuje Steven Spielberg na to, aby řekl, že ne!
Snaží se v nich představit Lincolna jako muže, jenž zdánlivě plýtvá silami na úkol, který nemůže být splněn, jako politika, stratéga, manžela a otce, který v těchto těžkých chvílích nemůže ve všech těchto rolích stejně obstát. Ale téma snímku jakoby se mu trochu vymklo z rukou a stále více ho odvádí k popisu technik a „státnických“ monologů, jimiž je téma propíráno v kongresu. A když k tomu přičtete hustou změť reálných dobových postav, které ze standardní výuky dějepisu zřejmě znát nebudete, začne být titulní figura, jakkoli je klíčová a monumentální a Daniel Day-Lewis jí brilantně vdechl autentický život, po nějaké době válcována dobovými reáliemi a nechtěně jakoby odsouvána do pozadí.
To otevírá prostor dalším postavám z druhého sledu, mezi nimiž patří k nejvýraznějším a zároveň nejživotnějším jízlivý republikánský rétor, radikální kongresman z Pensylvánie Thaddeus Stevens, kterého si tu užívá přesně obsazený Tommy Lee Jones, jenž se v oscarových nominacích poprávu v mužských hereckých kategoriích připojil k Danieli Day-Lewisovi.
Fakt, že klíčovým dramatickým prvkem je do poslední chvíle nejistá (byť divákovi předem známá) odpověď, jak dopadne rozhodující historické hlasování, činí z Lincolna opulentní, perfektně odvedený a v ničem z dokonalého filmového řemesla neošizený spektákl, který zas až tolik nevzrušuje (a jen stěží se bráním pocitu, že místy i trochu ušlechtile nudí).
Jeho řemeslná dokonalost plyne z promyšleného castingu, vychytané režie Stevena Spielberga, do detailů precizně zkomponovaných záběrů jeho oblíbeného kameramana Janusze Kaminského, standardního soundtracku Johna Williamse, neošizené výpravy a střihového maratonu Michaela Kahna, který dává Lincolnovi vnitřní řád a činí ho, navzdory stopáži a volné, epické naraci, ukoukatelným. Jen se při tom všem budete stále cítit spíše jako diváci (jimiž konec konců jste) nežli podléhat sugestivní iluzi účastníků, kteří se budou nejen dívat, ale také prožívat (což byste určitě přivítali).
Počínaje Schindlerovým seznamem, pokračujíc Ryanem a konče Válečným koněm Spielberg již nejednou dokázal, že umí točit válečné scény a zprostředkovat válečnou atmosféru. Tentokrát ale válka není pojednávána primárně jako akce (jeden z nejsilnějších záběrů je otřesný pohled na hromadné pohřebiště poraněných a v lazaretu odřezaných lidských údů), ale spíše jen jako rámec problému, který ji vyvolal a rozdělil tak národ. A ten potřeboval silného jedince, který by dokázal jít za svojí vizí a získat pro ni většinu. Tak díky obratné korupční politice jednoho z nejčestnějěích mužů byl nakonec přijat bezprecedentně pokrokový dokument, který mu, poté co vyhrál válku, umožnil z ní svůj poraněný národ také vyvést, a to silnější a semknutější, než byl kdykoli předtím.
Kdybych měl stručně vyjádřit, čím je Spielbergův Lincoln specifický, řekl bych tím, že přináší očekávané. Očekávaný patos, patriotismus, nezpochybitelnost a dokonalost provedení. Je to svým způsobem precizní až didaktické naplnění očekávaného, které vás tak ovšem může nechat až překvapivě chladnými a nezúčastněnými. Dobro vítězí a vy si to spíše jen „odškrtnete“ jako očekávaně splněnou položku, aniž byste ze sebe setřásli předchozí napětí, které se nějak nedostavilo, takže jste nedostali ani pořádnou šanci si úlevně oddychnout.
Řekl bych, že Lincoln je jedním z těch filmů, jejichž velikost si sice uvědomujete, ale nejste jí vlastně zasaženi. A tak máte dost času přemýšlet o ptákovinách, které generují evidentně zbytečné otázky typu: Proč nebyl tak dlouho chystaný film natočen tak, aby mohl být uveden k dvousetletému výročí Lincolnova narození, a sklouzl až do roku, kdy jistý Afroameričan jménem Barack Obama (jenž ve své kampani Lincolna často a s oblibou citoval) usiloval o své znovuzvolení prezidentem Spojených států amerických. Jak říkám, zbytečná otázka, protože Steven ani studio vám na ni zřejmě neodpoví.
LINCOLN. USA 2013, 150 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Steven Spielberg. Scénář: Tony Kushner, Doris Kearns Goodwinová. Kamera: Janusz Kaminski. Hudba: John Williams. Hrají: Daniel Day-Lewis (Abraham Lincoln), Sally Fieldová (Mary Todd Lincolnová), Joseph Gordon-Levitt (Bob Lincoln), Gulliver McGrath (Tad Lincoln), David Strathaim (William Henry Seward), Tommy Lee Jones (Thaddeus Stevens), Hal Holbrook (Francis Preston Blair). V kinech od 24. ledna 2013.