Před pětasedmdesáti lety, 10. června 1944, postihl francouzský Oradour-sur-Glane podobný osud jako české Lidice a Ležáky. Příslušníci jednotek SS tu během největšího masakru v obsazené Francii připravili o život 642 lidí, včetně žen a dětí. Trosky zpustošené obce zůstaly po válce nedotčeny a Francouzi je do současnosti udržují jako pietní místo. Co k vyhlazení Oradouru vedlo, dodnes není zcela jasné.
Zlo beze smyslu. Důvod k vypálení francouzského Oradouru zůstává neznámý dodnes
Obrněný regiment Der Führer zahájil operaci u vesnice Oradour-sur-Glane ležící zhruba čtyři sta kilometrů jižně od Paříže v sobotu krátce po poledni. Kolem půl druhé odpoledne už 150 vojáků drželo celou vesnici v obklíčení. Z 1574 trvalých obyvatel se v ten okamžik v Oradour-sur-Glane nacházelo 650 lidí.
Trosky Oradour-sur-Glane
Všichni museli být podle rozkazu tehdy devětadvacetiletého velitele Adolfa Diekmanna shromážděni na náměstí. Zhruba po hodině kontrol a prohlídek začali vojáci oddělovat muže od žen a dětí.
Neozbrojené muže rozdělili do skupin a odvedli do pěti stodol a garáží, kde je postříleli kulomety a samopaly. Zemřelo nejméně 181 lidí. Mrtvoly zasypali slámou, polili hořlavinami a zapálili.
Ženy a děti mezitím esesáci nahnali do kostela a začali do nich střílet. Masivní románskou stavbu chtěli vyhodit do povětří, při výbuchu se ale zřítila jen věž kostela. Vojáci, mezi nimiž byli i Alsasané, následně založili kolem kostela oheň a okny dovnitř házeli granáty. Stavba kompletně shořela, včetně 461 žen a dětí uvězněných uvnitř. Nejmladšímu z nich bylo osm dní.
Nakonec vojáci zapálili i zbytek vesnice.
Z těch, kteří se v onu červnovou sobotu v Oradour-sur-Glane nacházeli, přežilo jen šest lidí. Pět mužů a jedna žena, které se z hořícího kostela podařilo vylézt oknem za oltářem.
Jedním z šesti přeživších vyhlazení Oradour-sur-Glane je Robert Hébras, kterému bylo v létě 1944 devatenáct let.
„Kupodivu jsme se vůbec nebáli,“ vzpomínal v roce 2014 pro deník Die Welt na událost, která poznamenala jeho život. Když jeden z členů SS zaparkoval kulomet před stodolou, ve které byl společně s dalšími muži držen, všichni předpokládali, že hned jak Němci dokončí prohlídku vesnice, zase je všechny propustí.
Masakr odstartovala exploze. Okamžitě po ní začali vojáci do mužů střílet. Kvůli tomu, že byl kulomet postaven příliš blízko a nízko, dostalo mnoho z nich zásah do nohou. Hébras padl k zemi. Kulky jej škrábly na hlavě, rameni, paži a na noze. Další zranění a mrtví jej zavalili.
Když střelba ustala, členové SS kopali do bezvládných těl a kontrolovali, zda někdo nezůstal naživu. Jednoho z mužů, který po první salvě upadl na Hébrase, střelili do hlavy. „Cítil jsem, jak mu kulka pronikla do lebky.“
Němci naházeli na mrtvé slámu a zapálili ji. Šest mužů však stále žilo. Jedinou šancí k úniku pro ně byla vrata ze stodoly do zadního dvorku. Ukryli se v králíkárně. Jako první se odtud pokusil utéct Hébrasův učitel, vojáci si jej ale všimli a střelili do zad. Hébras prchnul až v okamžiku, kdy mu plameny ožehly vlasy a rameno. Ukryt ve vysoké trávě doběhl až k nedalekému statku.
V kostele mezitím uhořela jeho matka Marie a dvě sestry, devítiletá Denise a dvaadvacetiletá Georgette. „Doufám, že maminka netrpěla.“
S hrůzným zážitkem se mu časem podařilo vyrovnat: „Člověk musí žít dál. Máte jenom dvě možnosti – buď s tím budete žít, nebo vás to zničí.“
O masakru, který jej připravil téměř o celou rodinu, svědčil u soudu, psal knihy a přednášel. Troskami vypálených domů prováděl návštěvníky, aby svět nezapomněl, co se tu v roce 1944 stalo. V roce 2013 tudy provedl i francouzského prezidenta Francoise Hollanda a německou hlavu státu Joachima Gaucka.
„Když sem přijdu, vidím tváře, lidi. Ne duchy,“ tvrdí dnes třiadevedsátiletý muž, který stále žije nedaleko Oradour-sur-Glane.
Robert Hébras
V roce 2013 provedl Robert Hébras troskami vesnice prezidenty Francoise Hollanda a Joachima Gaucka. Šlo o první návštěvu německé hlavy státu v Oradour-sur-Glane
Důvody masakru? Dodnes není jasno
Ani po 75 letech bádání historiků i soudních procesů není zřejmé, proč vlastně k vypálení Oradour-sur-Glane došlo. Všeobecně se pracuje se třemi možnostmi.
Druhá tanková divize Das Reich, ke které patřil pluk Der Führer, utrpěla těžké ztráty v bitvě před Moskvou na přelomu let 1941 a 1942 a později i v bitvě u Kursku v létě 1943. Na jaře 1944 se proto nacházela na odpočinku v Německu a jižní Francii. Okamžitě po vylodění spojenců v Normandii 6. června byla uvedena do stavu pohotovosti.
Už o den později ale následoval nový rozkaz: divize se měla podílet na čistkách proti francouzskému protinacistickému hnutí Résistance.
První masakr spáchala divize v obci Tulle 9. června. Přestože se zde v té době už žádní partyzáni nenacházeli, vojáci tu na pouličních lampách a balkonech oběsili 99 mužů. Podle rozkazu na následujících 24 hodin měla divize pokračovat na sever a urychleně se zapojit do bojů v Normandii. Přesto ovšem dál platil rozkaz podílet se na likvidaci partyzánů.
Oradour-sur-Glane
Prvním z možných vysvětlení, proč k vyhlazení Oradour-sur-Glane došlo, je, že Diekmannovi muži v okolí vesnice pátrali po důstojníkovi SS Helmutu Kämpfemu uneseném partyzány. V Oradour chtěli zajmout třicet rukojmí a později je za Kämpfeho vyměnit.
Tuto verzi události ovšem rozporuje svědectví přeživších. Nacističtí vojáci totiž žádný rozkaz k zajetí rukojmí nedostali a o zkáze vesnice bylo prý rozhodnuto ještě před jejím obklíčení.
Další možností je, že Diekmann považovlal Oradour-sur-Glane za regionální centrum partyzánů. Ve skutečnosti jím byla 30 kilometrů vzdálená Oradour-sur-Vayres.
Třetí variantou je, že Diekmann dostal ke zničení Oradour-sur-Glane přímý rozkaz. „Oznámil mi, že měl padnout rozkaz vypálit a zlikvidovat vesnici Oradour,“ uvedl po válce jeho podřízený Otto Kahn. Vzhledem k tomu, že Diekmann o necelé tři týdny později padl v Normandii a nezachovaly se po něm žádné dokumenty, však nelze dokázat, zda je to skutečně pravda.
Traduje se, že vůz patřil místnímu lékaři Desourteaouxovi, kterého nacisté donutili vůz na náměstí odstavit. Ve skutečnosti ale hned několik dní po masakru lékařovi příbuzní auto převezli k jeho vypálenému domu. Automobil, který dodnes stojí na náměstí, patřil místnímu prodejci vína. Začátkem 90. let odborníci rezavějící vozidlo zakonzervovali, aby mohlo hrůzy spáchané v Oradour-sur-Glane připomínat věčně.
Oradour-sur-Glane
Viníci bez trestu
Masakrem v Oradour-sur-Glane se v roce 1953 zabýval tribunál v Bordeaux. Obžalováno bylo 21 členů regimentu, mezi nimi čtrnáct Alsasanů, kteří až na jednoho dobrovolníka byli k narukování do nacistické armády donuceni. Alsaský dobrovolník a německý poddůstojník dostali tresty smrti, ostatní obvinění mnohaleté tresty vězení.
- Ve stejný den, tedy 10. června 1944, zavraždili nacističtí okupanti v řecké vesnici Distomo 218 lidí, včetně 34 dětí. Masakr byl reakcí na zastřelení tří německých vojáků partyzány. Stejné datum, ale o dva roky dřívější letopočet, nese i vyhlazení Lidic.
Tresty pro Francouze, kteří byli ke službě v nacistické armádě donuceni, však vyvolaly v Alsasku takové protesty, že francouzské Národní shromáždění v obavách o jednotu země jen o týden později přijalo zákon o amnestii. Alsasané byli propuštěni a další rozsudky zmírněny. Také oba hrdelní tresty poválečná justice změnila pouze na tresty odnětí svobody.
Adolf Diekmann padl v Normandii a velitel celé divize, generál Heinz Lammering, se stal po válce úspěšným podnikatelem ve stavebnictví. Ani britské a americké okupační úřady, ani německá spolková vláda jej do Francie nevydaly.
Pouhých šest let po masakru tak už neseděl ve vězení nikdo, kdo se na něm podílel. Přeživší Robert Hébras to považuje za zradu všech, kteří v Oradour v červnu 1944 zemřeli. „Proces v Bordeaux byl výsměchem obětem,“ míní.
Požadavek generála de Gaullea, aby se trosky vesnice staly symbolem utrpení všech Francouzů, byl výsledkem soudu doveden ad absurdum.
GALERIE
Oradour-sur-Glane
Nový Oradour
O tom, že se už do vypáleného Oradour-sur-Glane život nevrátí, rozhodla v listopadu 1944 francouzská přechodná vláda. Na jaře 1945 si přijel trosky domů prohlédnout de Gaulle a poznamenal, že se musí stát nejen místem, kde si „všichni budeme moct připomínat společné neštěstí“, ale také „společnou vůli a víru“.
Nové Oradour-sur-Glane vyrostlo jen o několik stovek metrů dál. Vesnice byla dokončena v roce 1953. Hlavní ulice nese název 10. června. Všechny domy v novém Oradour dostaly šedivé fasády, jiné barvy byly zapovězeny. A až do 60. let se zde nesměly konat svatby, křtiny ani jiné oslavy. Jedinou sváteční příležitostí byl pochod na 10. června.
