Afghánský Taliban ve svém úsilí za opětovné ovládnutí země nepolevuje. Údajně právě kvůli jeho útokům stále více Afghánců opouští svou vlast. Jako cílové země si volí kulturně nejbližší oblasti Pákistánu nebo Írán. Ten však už uvažuje o deportacích ilegálů zpět, a tak běženci raději míří dál na západ, do Turecka, kam se chtějí dostat dřív, než země dokončí svou východní hraniční zeď. Ta má zabránit počínající uprchlické vlně.
Jen za první čtvrtletí do Turecka ilegálně dorazilo 27 tisíc Afghánců, to je trojnásobek dřívějších čísel. Mnoho z nich žene vpřed strach, že cestu už brzy znemožní zeď, kterou buduje Turecko na hranicích s Íránem. Podobá se té, co stojí na hranici se Sýrií.
V porovnání se třemi a půl miliony Syřanů, kteří v Turecku našli přechodný domov, Afghánců není mnoho, zatím jich v Turecku našlo útočiště 150 tisíc, ale i oni jsou však pro Ankaru přítěží.
Jen loni o domov kvůli bojovým akcím Talibanu přišlo 360 tisíc Afghánců. Za přechod přes hory dali často poslední majetek, cesta je vyjde na 600 až 1000 dolarů. I kvůli tomu už couvnout nemůžou a musí v cestě pokračovat. Navíc se šíří zvěsti, že kdyby v Íránu zůstali, policie by je deportovala.
Pokud by rodný Afghánistán neopustili, skončili by v táborech pro vnitřně vysídlené osoby. Jeden takový je například u Kábulu. Situace už je tu kritická. „Chceme, aby vláda zajistila aspoň základní potraviny a základní potřeby, aby tu lidi mohli žít,“ říká afghánský navrátilec z Íránu do Kábulu Zulfikar.
Strastiplná cesta do Turecka
S každým dalším krokem jsou nohy těžší, únava větší, z trasy ale mnoho neubývá. Od domova v afghánském Mazáre Šarífu jsou už dva tisíce kilometrů daleko. V slunci i dešti, na úpatí Araratu, ve východním Turecku 22letý Sunnatilla Rasulbek míří do Sivasu. Za výdělkem a bezpečím.
„Musím se postarat o rodiče, kteří zůstali doma. V Afghánistánu je válka, bojuje se a nedá se tam sehnat žádná práce,“ říká Rasulbek.
Autobusové nádraží v tureckém městě Agri, které leží o dva tisíce kilometrů dál, je přestupní stanice. Na volné místo v autobusu se tu čeká týden, mezitím tu spí na zemi a věří, že budou moci aspoň umývat nádobí za deset dolarů denně.
„Je mi jedno, jakou práci dostanu, jenom když na tom syn bude líp. Utekli jsme kvůli sebevražedným atentátům a výbuchům,“ říká afghánská uprchlice Aiša.
