Turecko, které se před lety zdráhalo vojensky udeřit na režim Muammara Kaddáfího v Libyi, nyní nebývale posiluje moc v této severoafrické zemi. Z Turecka se stal klíčový vojenský aktér i ekonomický partner obou libyjských vlád a významně ovlivňuje politiku v rozpadlém státě. Turecký parlament navíc odsouhlasil legislativu, která de facto umožňuje nasadit v Libyi neomezený počet vojáků bez časových limitů.
Turecký parlament koncem loňského roku odsouhlasil návrh zákona, jenž povoluje pokračování vojenské přítomnosti v Libyi a významně rozšiřuje pravomoci prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v oblasti nasazení tureckých sil v cizině, informoval investigativní server Nordic Monitor, který provozují turečtí novináři v exilu.
Ankara argumentovala, že bezpečnostní vývoj v nestabilní Libyi, kde působí řada ozbrojených skupin i zahraničních bojovníků, je úzce spjat s národními zájmy Turecka, jelikož dění v této severoafrické zemi ovlivňuje regionální bezpečnost ve východním Středomoří, migrační trasy do Evropy a námořní a ekonomické zájmy Turecka. Jeho přítomnost v Libyi podle Ankary pomáhá předcházet obnovení rozsáhlého násilí.
Mandát schválený parlamentem nespecifikuje omezení počtu vojáků, časové limity ani nenastiňuje konkrétní operační parametry, upozornil Nordic Monitor. Turecká opozice legislativu kritizovala s tím, že hrozí trvalé nasazení sil v Libyi a také širší vojenské zapojení, pokud by se v zemi rozhořely boje. Odpůrci argumentovali rovněž značnou finanční zátěží mise. Vládě se ale podařilo návrh většinou hlasů prosadit i přes námitky opozice.
Libye, která je předním africkým producentem ropy, se potýká s nestabilitou od roku 2011, kdy NATO vojenským zásahem podpořilo povstání proti diktátorovi Kaddáfímu. Ankara intervenci zpočátku odmítala a nabízela se jako zprostředkovatel rozhovorů mezi Kaddáfího režimem a rebely, píše web The New Arab. Erdogan ale změnil názor a vojenské údery posléze povolil.
Doba zdrženlivosti tím skončila a Turecko si postupně buduje pozici regionální mocnosti. Předloni v prosinci Ankara podpořila bleskovou ofenzivu islamistů v Sýrii, kteří nakonec svrhli dlouholetého diktátora Bašára Asada. Erdogan si tím zajistil vliv v blízkovýchodní zemi, kde do té doby hrály prim Rusko a Írán.
Vojenský zásah proti Haftarovi
V Libyi Turci zakořenili v roce 2019, kdy vojensky zasáhli na podporu oslabené Vlády národní jednoty (GNU) se sídlem v Tripolisu, proti níž táhnul polní maršál Chalífa Haftar se svou Libyjskou národní armádou (LNA).
Ankara tehdy podepsala dohody o bezpečnostní a námořní spolupráci s mezinárodně uznanou vládou se sídlem v Tripolisu. Krátce poté turecký parlament schválil nasazení sil v této africké zemi. Ankara do země poslala drony, vojenské poradce i syrské žoldáky. „Tento krok znamenal významný posun v roli Turecka a proměnil ho z diplomatického a ekonomického aktéra v přímého vojenského aktéra,“ poznamenal Nordic Monitor.
V roce 2020 Haftarova ofenziva skončila uzavřením příměří, jeho síly ale stále ovládají hlavně východní část země. Turecko od té doby rozšiřuje svůj vojensko-bezpečnostní vliv v Libyi. EU, USA i Africká unie po roce 2011 do této země značně investovaly, aby zajistily vytvoření stabilního a jednotného státu, jejich úsilí však do značné míry selhalo.
Pozice nepostradatelného aktéra
„Ankara naopak pokročila na mnoha frontách: zajišťovala si vojenský vliv, ekonomické opory a diplomatické uznání a zároveň si udržovala vztahy s konkurenčními frakcemi a vnějšími mocnostmi. Její přítomnost nyní formuje politické výsledky, námořní nároky a regionální spojenectví,“ píše web Middle East Monitor.
Turecké síly kontrolují leteckou základnu al-Watíja jihozápadně od Tripolisu, odkud monitorují vzdušný prostor západní Libye sahajícího až k pobřeží Středozemního moře. Kromě toho se Turci usadili na námořní základně v Misurátě a do libyjských sil loajálních GNU zapojili vojenské instruktory a poradce.
Turecko aktuálně ovlivňuje politiku v roztříštěné zemi, ale má také rozhodující vliv na její budoucnost. Loni se podařilo Ankaře vyjednat příměří mezi GNU a milicí Radaa, a zabránit tak možnému krveprolití v Tripolisu, upozornil New Arab. „Dnes se v Libyi bez vědomí Turecka nic neodehraje,“ řekl tomuto webu libyjský expert z Univerzity Johnse Hopkinse Háfid al-Guvajl.
Dvoření východolibyjské vládě, vztahy s Tripolisem
Erdoganovi se daří posilovat vliv v Libyi i díky účinnému balancování mezi oběma znesvářenými vládami. Ke zřejmému oteplování vztahů dochází postupně s východolibyjskou vládou. Ještě před šesti lety Erdogan nazýval Haftara „žoldákem“ a varoval, že mu Turecko mu „dá lekci“, pokud bude pokračovat v útoku na Tripolis. Do takzvané osy zla zařazoval i jeho podporovatele – Emiráty, Saúdskou Arábii a Egypt.
Nyní jsou vztahy s jeho vládou o poznání vřelejší. K obzvláště pozoruhodnému vývoji ve vztazích mezi Tureckem a LNA došlo podle BBC v dubnu 2025, kdy Haftarův syn Saddám navštívil Turecko, což přitáhlo značnou pozornost libyjských médií a podnítilo spekulace, že Ankara již nepovažuje Tripolis za svého jediného spojence v této severoafrické zemi. Následovaly rozhovory s dalšími Haftarovými syny.
Za bezprecedentní krok označila místní média v srpnu 2025 jednání mezi šéfem turecké Národní zpravodajské služby Ibrahimem Kalinem a samotným Haftarem. V té době zakotvila v Benghází ve východní Libyi turecká válečná loď, na jejíž palubě hovořil Saddám Haftar s tureckými důstojníky, což by bylo o několik let zpět ještě nemyslitelné.
Podle analytiků nahrálo turecké angažovanosti ve východní Libyi nedávné sblížení Ankary s Káhirou. Erdogan začátkem února uzavřel se svým egyptským protějškem Abdalem Fattahem Sísím sérii dohod o spolupráci v řadě oblastí včetně obrany. Obě země plánují mimo jiné společnou výrobu bezpilotních letounů.
Turci přitom udržují vazby i na Tripolis. V dubnu 2021 uskutečnil svou první zahraniční návštěvu Ankary premiér GNU Abdulhamíd ad-Dabíba. Vojenská přítomnost v kombinaci s diplomatickými a strategickými vazbami staví Turecko do role politického garanta mezinárodně uznané vlády, odradila Haftara od dalšího postupu a zároveň Ankaře zajistila ústřední hlas v libyjských politických procesech, konstatoval New Arab.
„S Tripolisem zvládáme chaosy s LNA budujeme stát,“ citoval web Geopolitical Desk tureckého úředníka. Podle BBC Ankaru na Haftarovi přitahuje jeho schopnost do značné míry udržovat pořádek a stabilitu na území pod jeho kontrolou, kde se nachází velká část libyjského ropného bohatství. To ostře kontrastuje se situací v Tripolisu, který je sužován přetrvávající politickými spory a nestabilitou.
Zapojení do energetiky a výstavby
Turecká média pragmatismus Ankary oceňují, protože tak dochází k rozšíření vlivu na celou zemi a upevnění pozice Turecka jako klíčového hráče v oblasti energetiky či infrastrukturních projektů. Ankara se také plánuje zúčastnit prvního kola udělování licencí na ropu a plyn v Libyi za poslední skoro dvě dekády.
Turecký ministr energetiky a přírodních zdrojů Alparslan Bayraktar nedávno uvedl, že pro energetické partnerství s Libyí bude rok 2026 přelomový. Kromě posílení vzájemného obchodu hovořil rovněž o urychlení společných projektů v oblasti uhlovodíků, informovala agentura Anadolu.
Ankara spolupracuje se subjekty, jako je Libyjský fond pro rozvoj a obnovu působící na východě země, a turecké společnosti mají zakázky v západních i východních regionech, včetně projektů rekonstrukce města Derna zničeného před třemi lety při bouři.
Turecký vývoz do Libye přesahuje dvě miliardy dolarů (skoro 41 miliard korun) ročně. Loni v srpnu dokonce překonal konkurenty – Egypt i Čínu, zmiňuje New Arab. Bilaterální obchod podle Bayraktara dosáhl v roce 2025 přibližně 4,4 miliardy dolarů (90 miliard dolarů korun) a očekává se, že letos překročí pět miliard dolarů (102,3 miliardy korun).
Sporná námořní dohoda
Kontroverzní dohoda o námořní hranici z roku 2019 pak přímo propojila budoucnost Libye s širšími regionálními ambicemi Ankary, podotýká New Arab. Turecko si v dokumentu nárokuje vodní pásmo mezi libyjským a tureckým pobřežím v blízkosti Kréty. To však prochází přes oblast, na niž si dělá nárok Řecko. Proti dohodě protestovaly i Egypt či Kypr. Ve sporu jde zejména o právo na těžbu nerostných surovin.
Haftar se donedávna stavěl proti tomuto ujednání, loni v červnu ale Sněmovna reprezentantů se sídlem v Benghází, která je napojena na LNA, oznámila, že dohodu přezkoumává. Turecká média to interpretovala jako znamení, že parlament by mohl dohodu schválit, což by zásadně posílilo sporné nároky Ankary ve východním Středomoří, píše BBC s tím, že tam může nastat změna rovnováhy sil.
Předseda Sněmovny reprezentantů Akíla Sálih nicméně v prosinci po návštěvě Athén veřejně označil memorandum za „neplatné“, protože námořní dohoda nebyla sněmovně ani předložena. Mezinárodní dohody může podle Sáliha uzavírat pouze legitimní vláda, které vyjádřila důvěru sněmovna. Jeho vyjádření podle řeckého serveru Greek Reporter fakticky uzavírá dveře jakékoli možnosti ratifikace východolibyjským parlamentem.
Konkurent Ruska
Pokud jde o další spolupráci s Haftarem a rostoucím vliv Ankary ve východní Libyi, Erdogan v této oblasti může narazit na jiného klíčového mezinárodního hráče. Za Haftarem totiž už roky stojí Rusko, které udržuje úzké vazby s LNA prostřednictvím vojenské pomoci a politické podpory.
„S tím, jak Turecko rozšiřuje své kontakty ve východní Libyi, vstupuje do oblasti, kde je ruský vliv již zakořeněný, což vyvolává otázky, zda si obě země budou konkurovat, nebo koordinovat své kroky ve východním Středomoří a severní Africe,“ podotýká Nordic Monitor.
Turecko podporuje vojensky Ukrajinu, s Ruskem ale udržuje pracovní vztahy, a to i v Libyi, protože mu jde primárně o vlastní strategické zájmy, píše New Arab, který připomíná, že Ankara si kupříkladu navzdory kritice ze strany NATO zakoupila ruský protivzdušný systém S-400.
Schopnost prosazovat své regionální ambice a zároveň udržovat strategická partnerství zatím umožnila Erdoganovi upevnit vliv v Libyi, aniž by si znepřátelil Moskvu nebo spojence v Alianci.
